Karin Lednická: „Za ztracenými městy není třeba jezdit přes půl světa, stačí si udělat výlet do Slezska“

Sdílejte článek s přáteli Sdílet 0 Sdílet

Karin Vápeníčková Karin Vápeníčková

Karin Lednická: „Za ztracenými městy není třeba jezdit přes půl světa, stačí si udělat výlet do Slezska“ - titulní obrázek

Byť se zdá, že je Karin Lednická již zaběhnutou spisovatelkou, její cesta k této profesi nebyla jednoduchá. Začínala jako publicistka, po pobytu v Londýně překládala beletrii a věnovala se také přes dvacet let vydávání knih. Až námět na románovou kroniku Šikmý kostel ji natrvalo svázal se slovy a přinesl tvorbu na plný úvazek. Naše redaktorka Karin Vápeníčková si pro vás připravila skutečně obsáhlý rozhovor s touto zajímavou autorkou.

Byť o vás hovoříme jako o debutující autorce, tak ve světě knih pobýváte už léta. Jaké byly vaše profesní role v tomto odvětví?

Byla jsem překladatelkou, redaktorkou, šéfredaktorkou, majitelkou nakladatelství. A vším tím jsem byla ráda. Teď mě těší být autorka.

Alice Flemrová, která přeložila tetralogii Geniální přítelkyně do češtiny, popisovala proces překladu jako zajímavou uměleckou disciplínu. Postavy nosila s sebou, v sobě, nechala je skrze sebe promlouvat, putovala za nimi do Neapole. Vy jste se také věnovala překládání beletrie, jaké toto řemeslo bylo/je pro vás?

Překládala jsem poněkud jiný žánr než Alice Flemrová (jejíž překlad Geniálních přítelkyň považuji za nadmíru vydařený). Já jsem se věnovala lehčím žánrům, u kterých tento ponor není nutný a snad ani možný. Zažívám to až teď, při psaní Šikmého kostela. Se svými postavami procházím dějem, sdílím jejich emoce. Vnímám prostředí, ve kterém se pohybují. A to všechno se pak snažím zprostředkovat čtenáři. Je to pro mě úplně nová a musím říct, že i fascinující zkušenost.

 

  • Geniální přítelkyně

    E-kniha

    Román Geniální přítelkyně je prvním dílem stejnojmenné tetralogie, která už uchvátila čtenáře bezmála na celém světě a vzbudila zaslouženou pozornost literární kritiky (poslední díl byl mj. …

    174 Kč

    Četl(a) jsem

 

Lze říci, že jste do svého autorského rukopisu promítla slohy autorů, které jste překládala? Myslíte, že ve vás někteří z nich zanechali autorskou inspirační stopu pro psaní?

Nemyslím. Žánry, které jsem překládala, jsou natolik odlišné od mojí autorské tvorby, že se úplně neumím představit, jak by mě mohly stylově ovlivnit. Ale zcela jistě mě naučily něco o řemeslu.

Věnovala jste se kulturní publicistice, váš debut je románovou kronikou. Proč jste rozhodla právě pro tuto formu vyprávění?

Protože mi umožnila propojit příběh města s příběhem lidí. Literatura karvinský region opomíjela, a přitom je plný neobyčejně silných a nikdy dříve nezpracovaných příběhů. V případě zaniklé Karviné platí víc než kde jinde, že město spoluutvářelo osudy lidí, kteří v něm žili – a které pak byli donuceni opustit. Často mi teď čtenáři odjinud píší, že se dozvídají věci, o nichž neměli ani tušení, a že se na tento region začínají dívat docela jinýma očima. A čtenáři z Karvinska mi říkají, že jsem pro ně oživila minulost. Z toho mám opravdu velikou radost.

Alena Mornštajnová tematizovala v Haně opomíjenou tyfovou epidemii ve Valašském Meziříčí z roku 1954, pro mnoho čtenářů byla tato rovina děje velice podstatná. Vy jste vybrala jako dějové východisko důlní katastrofu v Karviné z roku 1894. Pro spoustu lidí je tato historická událost neznámá. Také proto jste se rozhodla o ní psát? Vy, rodačka z Karviné.

Ano, i proto. Tady je ale asi vhodné poznamenat, že současná Karviná je úplně jiné město než to, o kterém vyprávím v Šikmém kostele. Na samém začátku nestál úmysl napsat o onom důlním neštěstí jako takovém, ale o zaniklém městě a jeho obyvatelích, kteří přišli o veškeré kořeny, mnohdy docela o všechno. K tomu, že děj knihy začíná největším důlním neštěstím v historii regionu, mě inspiroval příběh, který mi vyprávěla pamětnice. Dodneška si pamatuju, jak hrozně silně mě to zasáhlo. Říkala jsem si, jak je možné, že událost s tak dalekosáhlými a dlouhodobými dopady doposud nikdo literárně nezpracoval. A tak jsem se toho úkolu ujala já. Možná vás bude zajímat, že příběh, který jsem si tenkrát vyslechla, je zakomponován do textu, i když ho nesou smyšlené postavy.

 

  • Šikmý kostel

    pevná vazba

    Románová kronika ztraceného města, léta 1894-1921 | Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na…

    312 Kč

    349 Kč

    Do košíku

    Četl(a) jsem

 

Hovořila jste o rešerších i rozmluvách s pamětníky, abyste dokázala co nejautentičtěji událost postihnout. Do jaké míry utvářely vaše postavy, Barboru, Ludwika, Julku, Barku, reální lidé či rodinná historie?

Za základní kostru příběhu mi slouží skutečné události velké i regionální historie. Ty osazuji smyšlenými postavami s poměrně přesně stanovenou charakteristikou a osudem. A teprve do těchto dějových linek doplňuju skutečné příběhy, které jsem si vyslechla od pamětníků. Některá postava má těchto reálných událostí více, jiná méně. A některé jsou vyfabulované úplně, protože jsem je potřebovala k tomu, abych mohla čtenářům nabídnout opravdu ucelený obraz doby, místa a lidí, kteří v něm žili. Fabuluji ale jen tolik, kolik mi historický rámec dovolí. Za něj nikdy nejdu.

Vaše postavy čelí nelehkým osudům, ale také Karvinská krajina se mění, proměňuje, šikmí. Je za tím vším vaše touha o proměnu tohoto kraje, upozornění na devastaci, které podlehl? Jak vnímáte toto prostředí dnes?

Pro mě je území bývalé Karviné nesmírně inspirativním místem. Vědomí, že na těch loukách a v lesech kdysi stálo město, je samozřejmě velmi zvláštní, řekla bych až teskné, znepokojivé. Zcela jistě to místo můžeme považovat za jakési memento. Ale na druhou stranu je fascinující vidět, jak rychle si ten prostor bere příroda zpátky. Některé ulice se proměnily na lesní pěšiny, kde jen při podrobném zkoumání najdete zbylé kousky asfaltu. Na místě pivovaru je téměř romantická vodní plocha. U Larische na zahradě už nenatrháte květy své nevěstě, ale prodíráte se hustým lesním porostem. Za ztracenými městy zkrátka není třeba jezdit přes půl světa, stačí si udělat výlet do Slezska.

Je zajímavé, jak pracujete s jazykem, promítáte do něj slezské nářeční prvky. Nejedná se však o jazyk, který můžeme v Slezském regionu doposud zaslechnout, nebo? Čerpala jste ze znalostí filologů, odborníků – jaké jste v tomto směru musela podniknout badatelské kroky?

Žiju v tomto regionu celý život, takže výrazy použité v knize znám, i když já sama je moc často nepoužívám. Stále je však můžete zaslechnout, zejména od starších lidí. A nářečí zvané „po našymu“ je v některých místech zcela běžně používané, vlastně je to pro tamní obyvatele primární jazyk. O správnosti některých specifických výrazů jsem se radila s odborníky, nejen s jazykovědci, ale také třeba se znalci historie dobývání uhlí. Je zajímavé, že výraz pro pracovnici třídírny uhlí nebo pro sběrače na haldě je dosti odlišný v Karviné a v Ostravě, přestože obě místa od sebe dělí necelých dvacet kilometrů.

Pro slezské rodáky je to jazyk minulosti, přesto se v něm rychle zorientují, kódují poněmčenost i polské výrazy. Přemýšlela jste nad tím, že pro ostatní čtenáře může být tato jazyková rovina komplikovanější?

Ano, přemýšlela jsem o tom, poměrně dost dlouho a intenzivně. Chtěla jsem tam regionální výrazy mít, protože podle mého názoru dodávají textu autentičnost. Zároveň mi však velmi záleželo na tom, aby i čtenáři z jiných regionů textu bez problémů porozuměli a nic je nerušilo při čtení. Zacházela tedy jsem s nimi obezřetně a vždy jsem je vkládala do kontextu, aby byl jejich význam snadno odvoditelný. Vnímám je spíš jako koření než jako stavební část textu. Někdy jsou to tak kouzelné výrazy, že by je bylo škoda nepoužít.

Vaše kniha se již nyní těší čtenářskému zájmu, zároveň předesílá, že se jedná o první díl trilogie. Do jakého období by měla dojít celá tato historická cesta a v jaké fázi je vaše tvůrčí práce nyní?

Z ohromného čtenářského zájmu a vlídného přijetí mám neskutečnou radost. Samozřejmě jsem doufala, že si Šikmý kostel najde cestu ke čtenářům, ale skutečnost o veliký kus předehnala všechny moje představy. Jsem za to nesmírně vděčná. Druhý díl bezprostředně navazuje na ten první a skončí krátce po druhé světové válce. Momentálně jsem v roce 1940 a už několik desítek stran nechávám své hrdiny nést tvrdé dopady velké historie, která ovšem v tomto regionu zase probíhala poněkud odlišně než jinde. Jsem si jistá, že budu od čtenářů znovu slýchat otázku: Jak je možné, že se o tom vůbec neví a nemluví? Musím říct, že zpracovávání těchto témat je pro mě emotivně nesmírně náročné. A konečně třetí díl dojde do šedesátých let, tedy do období největšího zmaru a zkázy.

Říkáte, že vaše cesta ke psaní vyžadovala svůj čas, nyní nadešel a vy se mu můžete věnovat naplno. Víme s jistotou, že nás čekají další dva díly trilogie Šikmý kostel, přesto, vidíte i dál do budoucnosti? Máte vize, jakou další beletrii byste ráda přetavila ve slova?

Mám rozpracovaných několik různých námětů, podobných Šikmému kostelu i zcela odlišných. A taky píšu divadelní hru. Teď jsem ale všechno odložila, abych se mohla soustředit na dopsání druhého dílu. Uvidíme, do čeho se pustím bezprostředně po něm.

Vlastníte nakladatelství Bílá vrána, ve kterém vyšel Šikmý kostel, plánujete zde publikovat i jiné knihy, z pozice nakladatele?

Zatím ne. Bílou vránu jsem založila proto, abych si mohla svoje knihy vydávat sama. O vydávání tvorby jiných autorů zatím neuvažuju, protože bych na to sotva našla čas.

Sledujete současnou českou knižní scénu? Jak na vás působí ve své literární přítomnosti? Čtete české autory?

Současnou českou knižní scénu sleduji jako člověk z oboru velmi pozorně, jako čtenář nadšeně. Musím říct, že po dlouhých letech, kdy jsem české autory opomíjela až zanedbávala, jsem se přesunula do opačného rozpoložení. Sloupec knih na mém nočním stolku tvoří převážně původní česká tvorba, vesměs beletrie, kterou si v současné době zhusta prokládám publikacemi obdivuhodného Mečislava Boráka.

Jak jste trávila současné období izolace? Bylo pro vás prostorem k větší časové investici do tvorby a psaní, nebo jste jej naopak vnímala jako možnost k odpočinku a hledání inspirace?

První týden jsem prožila ve stavu zkoprnělosti, asi jako my všichni. Pak jsem se probrala, rozhlédla a zjistila, že mám čas na všechny ty věci, na které jsem ho dříve neměla nebo obtížně hledala. Už to samo o sobě bylo jakýmsi druhem odpočinku, protože jsem mohla v klidu psát, vychutnat si krásné jaro, chodit na nákup pěšky přes pole, beze spěchu. Samé luxusy zkrátka. Ale jsem samozřejmě ráda, že se život navrací k normálu. Třeba že jsou otevřená knihkupectví. Nebo že si můžeme s přáteli sednout na zahrádku a dát si pivo.

A myslíte, že právě toto období představovalo pro mnoho lidí návrat ke knihám, vzhledem k času na čtení?

Myslím, že zpočátku bylo pro některé lidi trochu těžké najít soustředění, když se na nás valilo tolik informací. Pak se ale situace i obecné rozpoložení lidí zklidnilo a v knihách začali znovu nalézat dobrého společníka, únik z reality. V souvislosti se Šikmým kostelem mě k tomuto tématu napadá ještě jedna věc. Spousta čtenářů mi napsala, jak jsou rádi, že jim jeho čtení připadlo právě do tohoto období. Že jim kniha pomohla přečkat ty podivné týdny a uvědomit si, že se všemu navzdory stále máme hodně dobře.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli!

Sdílet 0 Sdílet