RECENZE: Porodní sestra z Osvětimi

Ona sama neměla téměř nic. Byla zadržena, zbavena veškerých svých věcí, ale zbylo ji jediné: touha pomáhat a dělat to, co ji roky naplňovalo a to, co uměla nejlépe – být porodní sestrou. Její budoucnost byla stejně vrtkavá jako budoucnost všech, co se ocitli v tomto koncentračním táboře, ale ona svou naději neztrácela a stále doufala v lepší konec.

Jistě ani jednu z těchto žen nenapadlo ani v tom nejhorším snu, že na svět přivedou své dítě (mnohdy prvorozené) v takových nelidských podmínkách s nejistou budoucností. Stanisława Leszczyńska jakožto porodní asistentka, která neváhala chopit se svého povolání ani na minutu, mezi zdmi koncentračního tábora a za zády s Josefem Mengelem dokázala nemožné. Však i on sám často její rozhodnutí příliš nezpochybňoval, což jistě dokazuje, nakolik byla silnou osobností.

Stala se emoční vrbou, hrdinkou, nadějí, ale především MÁMOU. Jinak jí totiž nikdo v tomto pekle neřekl. Při hlubším přemýšlení mi tato žena svými činy připomněla Sira Nicholase George Wintona, kterému také nebyly lhostejné osudy dětí. A vždycky jsem ve skrytu duše vlastně ráda, že se tehdy našel někdo, kdo nemlčel i přestože riskoval svůj vlastní život a postavil se za osudy ostatních, což je pro mě velmi obdivuhodné

Tento dramatický příběh inspirovaný skutečnými událostmi z osvětimského pekla je ukázkou toho, že páchání nelidských rozhodnutí je tím nejotřesnějším činem, kterého se „figurky“ plnící příkazy shora mohly účastnit. Sám Josef Mengele byl nacistickým experimentátorem, který se tehdy nezajímal pouze o dvojčata, se kterými byl roky spojován, ale doslova ho „fascinovaly“ všechny malé křehké bytosti. Jeho lidské pokusy byly stejně tak ohavné jako on sám. 

Porodní sestra Stanisława, která vás příběhem provádí, v sobě musela nosit tolik negativních vzpomínek, avšak její vnímání, vlastní potřeba a touha pomoci byla natolik silná, že mnohdy zapomínala sama na sebe. Osobně jsem ji vnímala jako neskutečně čistou duši a jistě byla vzorem i pro toto, v dnešní době tolik oblíbené, povolání.

Máma, jak ji všechny ženy přezdívaly, dokázala i v takových skromných podmínkách v nevytápěné budově pouze s minimem věcí přivést na svět mnoho dětí bez ohledu na jejich rasu. Věděla, že všechny si zaslouží být přivedeny na svět a nikdy mezi nimi nedělala rozdíly. Díky ní nezemřelo jediné dítě, i přesto, že to mnohdy bylo náročné a chybělo jí mnoho nástrojů a léků, které mají běžně sestry k dispozici. Možná i za pomoci víry a naděje udržela při životě i maminky. Matky by se totiž neměly o své děti během jejich příchodu na svět bát, ale měly by zažívat radostnou chvíli, nikoli pocit smutku a obav z nejisté budoucnosti.

Dítě nemá v úmyslu rychle umřít a ona tu nebude jen tak stát. Zvedne je, položí si je na kolena a vrazí mu jehlu přímo do srdce. Pláč přejde v tiché chrčení, po chvíli úplně utichá. Jedna z žen přistoupí ke dveřím a zavře je. Stanisława stojí u Rytky, nehybně, s široce otevřenýma očima.

Porodní sestru z Osvětimi hodnotím z literárního hlediska jako povedenou. Tato kniha od Magdy Knedler je více jak poutavá a doporučuji ji pro ty z vás, kterým byla doposud tato historická „oblast“ tak trochu neznámá. Osobně jsem totiž nikdy příliš nepřemýšlela, jak tyto skutečnosti v koncentračních táborech probíhaly, přestože jsem z hodin dějepisu měla nějaké poznatky. Musím se však přiznat, že realita byla mnohem horší, než jsem čekala.

Musím vás ale varovat: knížka není vhodná pro ty z vás, kteří mají slabší žaludek, protože je zde mnoho pasáží, kde jsou nelidské činy popsány velmi detailně a nahání tak hrůzu, pocit nepochopení a nenávisti vůči lidem, jež tyto ohavné činy na bezbranných duších dobrovolně páchali.