Petra Stehlíková je autorkou, která v mé mysli rozbila předsudek, že čeští autoři současné žánrové
literatury nestojí za čtení, že se mi to nebude líbit. Přesně si pamatuji, kdy jsem četla první dva díly její
série Naslouchač. Bylo to 1. a 2. ledna 2019 a samozřejmě jsem je přečetla na jedno otevření, nemohla
jsem se odrhnout. Jak jsem to měla s Nastereou?
Přijde mi, že Naslouchač snad vychází vždy, když se chystám ke státnicím. Než jsem se pustila do čtení Naterey, snažila jsem se dodělat všechny své úkoly. Bylo mi jasné, že téměř pětiset stránkovou knihu nepřečtu za jeden den. Nakonec mě přemohla zvědavost a nebylo cesty zpět. Nikdo, kdo četl Stehlíkovou, se mi asi nemůže divit. Četla jsem dva dny.
Než se začnu vypisovat ze svých pocitů, ráda bych vám dala radu: Určitě si přečtěte předchozí díly. Nestačí, že jste je četli před rokem, před dvěma, přečtěte si je těsně před čtením Nasterey. Jak si jistě pamatujete, Naslouchač není série relativně uzavřených dílů, je to jeden velký příběh, a v přechozích dílech se odehrálo tolik věcí, některé z nich možná ani nevypadaly důležité, ale jsou.
Jak tedy říkám, příběh velmi výrazně navazuje na Faju. Všichni se několik let trápíme tím, co to dělá Ilan, co se jí stane a jak to dopadne s pětadvacítkou bojovníků v Duvalském pohoří. Všechno se dozvíte, nebojte. Já se dokonce už, z čehož mám nesmírnou radost, dozvěděla odpovědi na spoustu otázek z předchozích dílů. A víte co? Stejně jich mám ještě víc. A i když to člověka štve a chtěl by hned sáhnout po dalším díle, má to něco do sebe. Má to hodně do sebe. Prostě úplně nový svět, nové obzory, nový rozměr příběhu, i Ilan během tohoto dílu vyrostla, vyspěla a změnila se. Všichni se změnili. Možná jsem i ráda, že mám čas to zpracovat a pak si to přečíst znovu, než vyjde další díl.
Návrat do Duvalského pohoří byl tak trochu návrat domů. Nepřirovnávala bych to k Bradavicím, se kterými se tahle klišoidní fráze pojí, přeci jen Duvalské pohoří je o maličko drsnější, zvlášť v tunelech pod Otortenem. Přesto to bylo místo známé, na nějž jsem se těšila – zpátky do sklenářských měst a do hor s obchodnickými karavanami poslechnout si neutuchající píseň retey. A třeba i za skáru do nížin, i když tam radši jen na chvilku. Ačkoliv se jedná o dystopickou budoucnost našeho světa, dostala jsem se během čtení k uvažování o tom současném, který je mu v mnohém podobný. Všichni jsme tak trochu jako lidé z nížin.
Petra Stehlíkováje světová. Hrozně bych jí přála, aby pocházela z anglicky mluvící země, nebo ji objevil nějaký anglický nakladatel a její dílo se přeložilo do padesáti světových jazyků, zasloužila by si to. Její příběh je propracovaný do nejmenšího detailu, všechno má význam, každá událost má svou příčinu a důsledky, postavy jsou silné a skutečné, prožívají emoce a vy je prožíváte s nimi, ať už je to radost nebo sevřený žaludek. Několikrát jsem se přistihla, že jsem přestala dýchat. Vážně, nedělám si legraci. Takhle se můžeme „akorát“ my v Čechách pyšnit tím, že máme autorku světového formátu. A měli bychom se tím pyšnit!
Čtěte, sérii Naslouchače by měl znát každý. Já si dokonce v souvislosti se sérií dala předsevzetí, že pokud někomu budu dávat knižní dárek, bude to Naslouchač. Co víc říct. Těším se na další díl!
