Luca Di Fulvio: Všichni spisovatelé jsou egocentrici

Sdílejte článek s přáteli Sdílet 0 Sdílet

Knihy Dobrovský

Luca Di Fulvio: Všichni spisovatelé jsou egocentrici - titulní obrázek

Italský bestsellerista do Prahy přiletěl z Říma na začátku listopadu. Bohužel jeho kufry ne. Sychravé středoevropské počasí přestál v tenké bundě. Ani trochu ho to nerozhodilo. Říká, že práce spisovatele je založena na domýšlivosti. Je ale tak milým a příjemným společníkem, že mu to nechcete věřit.

Jste v Praze poprvé? A jak vám tu líbí?

Ano, jsem tu poprvé a moc jsem toho ještě neviděl. Přijel jsem včera večer, ale to, co jsem si zatím stihl prohlédnout, je pro mě úplně neuvěřitelné. Ještě dva dny tu budu pouze pracovně, ale pak zůstanu i na víkend, protože to tu chci poznat. Neznám nikoho, kdo by byl v Praze a neřekl mi, že je překrásná. Ale to vy víte...

Původně jste vystudoval dramaturgii, ale utekl jste k psaní. Proč?

Já jsem na dramaturgii nijak nezanevřel, mám ji stále rád. Pro mě je ale mnohem syntetičtější, vždycky postavená na dialogu, zatímco když píšete, je jen na vás, jak vyložíte myšlenky postavy. Pojímáte svět v širším měřítku. Když jdete do divadla a vidíte hercův kostým, děláte si o něm úsudek. Zatímco když čtete, prostý popis oděvu vás o ničem z jeho charakteru nepřesvědčí. Ale z dramaturgie stále čerpám, a to hlavně z dialogů.

O čem je Dítě, které v noci našlo slunce?

Přečetl jsem si esej o humanismu, tím to začalo. Uvědomil jsem si, jak byl důležitý, protože do středověku byl celý svět podřízen bohu. Až s renesancí se člověk stává protagonistou tohoto světa. Tehdy se člověk emancipuje a stará se sám o sebe. V mé knize mladý kníže ztratí úplně všechno a začíná znovu, úplně ode dna, aby zjistil, co je to opravdový člověk.

 

  • Dítě, které v noci našlo slunce

    Raühnval, bohaté knížectví ve východních Alpách. Mladý Marcus tam vede privilegovaný život jako syn zdejšího lenního pána. Až do dne, kdy dojde ke strašlivému krveprolití, při kterém je vyvražděna…

    402 s DPH

    Skladem

    Četl(a) jsem

 

Čím vás tak fascinují lidé na okraji?

To je pro mě jako pro spisovatele nástroj. Když začínáte úplně na dně, můžete jít jen vzhůru. Ze dna se chce odrazit každý. A pro mě je tenhle mechanismus skvělým dramaturgickým nástrojem. Možná vám bude přirovnání k duze připadat trochu přehnané, ale já ho přesto použiji. Když skončí bouřka a slunce se chce zase dostat na scénu, díky vodě, která je stále ve vzduchu, vzniká něco naprosto nádherného. Duha. Prostě se mi líbí představovat si ten lepší z možných světů.

Nedáváte čtenářům tak trochu plané naděje, že svět je lepším místem, než se zdá? Že si kaž­dý může splnit své sny?

Chápu vaši otázku, ale musím se ohradit. Já čtenářům říkám, že svět je místo, které dokáže být velmi tragické a nelítostné. Obzvláště ke slabším. Zároveň si ale myslím, že člověk má právo, možná dokonce i povinnost, snít a bojovat za zlepšení. Protože to samo o sobě jeho život zlepšuje. Nevzdává se. Myslím si, že je důležité nebýt pouhou obětí. To je taková tělocvična pro duši.

Vaším dalším velkým leitmotivem je boj o osobní svobodu. Máte s ním nějakou osobní zkušenost?

Já mám přímo alergii na nesvobodu. Tak jako celá moje rodina pokládám svobodu za základní hodnotu. Koncept, který nás hluboce definuje a dovoluje nám být sami sebou. Vždycky, když nejsem sám sebou a dělám to, co se ode mě očekává, zabíjím v sobě část své vlastní bytosti. Hlavně mi jde o svobodu myšlenky. Jinak by tu nastala jakási homologace, museli bychom mít myšlenky dopředu schválené a většina našich snů by touhle myšlenkovou homologační komisí neprošla.

Vaše knihy vyšly v patnácti jazycích a kromě Itálie máte největší úspěch v Německu. Jak si to vysvětlujete?

Myslím, že v tom hrají velkou roli štěstí a náhoda. To je v životě důležitá složka. A při všem tom štěstí jsem překládán v zemích, kde existuje obrovská láska ke čtení. To mi otevřelo dveře. Dostal jsem příležitost a vyšlo to.

První knihu jste vydal před dvaceti lety. Mezinárodní úspěch se dostavil až o mnoho let později. Doufal jste v něj celou tu dobu?

Ano, první kniha mi vyšla před dvaceti lety, ale psát a obracet se na vydavatele jsem začal už před třiceti lety. A nikdo mi deset let nevěnoval pozornost. Pak mě začali vydávat, měl jsem nějaký úspěch, ale žít bych z něj nemohl. Měl jsem štěstí, že jsem celou tu dobu mohl pracovat pro film. Je pochopitelné, že když píšete, což je založeno na určité domýšlivosti, doufáte v úspěch. Když si ráno sednete k počítači a začnete psát, řeknete si: „Teď píšu něco, co by mohlo zajímat alespoň jednoho člověka.“ Už to samo o sobě je domýšlivé. My spisovatelé jsme všichni egocentrici. Každý z nás sní o slávě. Ale je tu jeden rozdíl, který jsem pochopil až později. Úspěch může být buď vaší gilotinou, nebo odrazovým můstkem. Buď skončíte, nebo se rozletíte ještě o něco dál. 

Jak to udělat, aby to dopadlo tím druhým způsobem?

Já jsem měl dobrý vzor. Když jsem ještě studoval, mým profesorem byl Andrea Camilleri, který tenkrát nebyl ještě známým autorem. Dnes je mu 75 a prodal v Itálii miliony knih. A je to člověk, který se nezměnil. Ráno pracuje, stále stejně se obléká, stejně myslí i jedná. A o to se snažím i já.

Co byste dělal, kdybyste nepsal knihy?

Jsem docela slušný truhlář, ale myslím si, že bych nejraději dělal něco, co je psaní knih podobné, třeba padělatele.

Padělatele?

Vy si asi myslíte, že bych chtěl být podvodníkem, ale psaní je vytváření neexistujících světů pro čtenáře. Takže taky vytváříme nějakou iluzi opravdovosti, která ale vyvolává skutečné emoce tím, že vyprávíme věci, které se nestaly.

Zkoušíte někdy i jiné žánry než historický román?

Já začínal s thrillery, které měly v Itálii a ve Francii řekněme průměrný úspěch. Jenže thriller je literární ghetto – žánr, který podléhá velmi rigidním pravidlům. Ale když něco umístíte do minulosti, stále můžete vyprávět o věcech, které se nás týkají. Můžete se víc rozepsat třeba o citech. 

Jakým způsobem pracujete? Máte nějakou rutinu, nebo čekáte, až to přijde, a pak píšete?

Já sám sebe vnímám spíše jako řemeslníka. Ráno vstanu, jdu na procházku se psy a pak si sedám k počítači a píšu. Nemám nějaký kvantitavní cíl, kolik toho denně musím napsat. Ale chovám se jako řemeslník. To, jestli jste i umělec, už posoudí jiní lidé.

 

  • Chlapec, který rozdával sny

    New York, 1909. Zaoceánským parníkem přijíždí z Itálie mladá matka s malým synkem, aby si v Americe splnili svůj sen o lepším životě. Jejich naděje však záhy utrpí velkou trhlinu, neboť ve…

    399 s DPH

    Skladem

    Četl(a) jsem

 

Váš oblíbený autor a kniha?

To záleží na období a věku. Teď trochu odbočím, protože se mě lidé často ptají, co dělat, aby se člověk stal spisovatelem. A já na to vždycky odpovídám: Musíš rád číst. Knihy, které probudily lásku ke čtení u mě, když jsem byl dítě, byly Londonův Bílý Tesák a Hemingwayův Stařec a moře. Během života jsem je samozřejmě četl znovu, a to nemůžu říct, že bych četl pětkrát totéž. V každém věku ke mně hovořily jinak, pokaždé mi řekly jiný příběh. A v dospělosti mi hodně pomohl otevřít mysl William Faulkner. Nemůžu zapomenout zmínit Shakespeara, který se zasloužil o můj slovník. Mám takový rituál, že si otevřu jakoukoliv jeho knihu a náhodně si vyberu slovo. Neexistuje případ, abyste co dva řádky od něj nenašli něco úplně mimořádného. Shakespeare byl nejspíš z jiné planety.

O čem bude váš příští román?

Víte, já jsem Ital a věřím na osudové náhody. Nebudu vás zatěžovat nějakými moudrými citáty, ale je to skutečně tak. Včera po mém příjezdu se mi stala velmi zvláštní věc. Měl jsem opravdu dlouhý den a teprve o půlnoci jsem se dostal k večeři. A jediná restaurace, která byla otevřená, se jmenuje La Casa Argentina. Přišlo mi to legrační, být v Praze a večeřet v argentinské restauraci. Ale zároveň mi to přišlo jako znamení, protože teď píšu o Buenos Aires.

Prozradíte mi víc?

Ten příběh se odehrává v roce 1913, kdy město mělo dva miliony obyvatel a z toho polovina byli Italové. Byla to mužská společnost imigrantů, kteří odešli z domova, aby hledali něco lepšího. A hlavními postavami mého románu jsou dvě ženy. Italka, jež prožívá všechny ty těžkosti, které samotná žena zažívá v cizí zemi, a Židovka z východní Evropy. Dozvěděl jsem se totiž, že tehdy existovala organizace, která slibovala mladým Židovkám do 17 let, že jim v Buenos Aires najde práci a zajistí lepší, důstojnější život. Už při cestě lodí do Jižní Ameriky byly ale tyhle dívky znásilněny a pak se s nimi nakládalo jako se sexuálními otrokyněmi. Žily v nevěstincích, kterých v téhle společnosti bylo hrozně moc. A tyhle dívky mívaly i padesát zákazníků denně sedm dní v týdnu. Brzy umíraly a nikdo s tím vůbec nic nedělal. Ale jak to tak v mých knihách bývá, i tady uvidíme světlo na konci tunelu. 

 

Medailon

Luca Di Fulvio (*1957)

Římský rodák vyrůstal v Benátkách. Původně vystudoval dramaturgii, psaní knih se věnuje od roku 1996. Tehdy vydal svou prvotinu – překvapivě o upírech. Předtím pracoval v divadle a jednu divadelní společnost dokonce sám založil. Jenže potom přičichl k práci v nakladatelství a zlákalo ho spisovatelské řemeslo. Oblíbili si ho čtenáři v Itálii, ale ještě více v Německu a v mnoha dalších zemích, do jejichž jazyků jsou jeho knihy přeložené. A dnes jsou to bestsellery. V češtině Luca Di Fulvio zaujal knihami Dívka, která se dotkla nebe, Chlapec, který rozdával sny a Dítě, které v noci našlo slunce. Jako spisovatele ho zajímají historické náměty, které nějak souvisejí se současností. Fascinuje ho také téma dospívání – ona zvláštní chvíle, kdy se dítě proměňuje v dospělého.

 

Přečtěte si celý magazín

 

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli!

Sdílet 0 Sdílet