Knižní tajemství je větší, než si dovedete představit

Pokud bychom chtěli ilustrovat všechny fenomény spojené s vydáváním bestsellerů na jedné knize, nemůžeme nezmínit případ Harryho Pottera.

Jak propašovat Harryho?

Odhaduje se, že od chvíle, kdy si autor sedne ke klávesnici, po moment, kdy si ji přinesete domů, se knihy dotkne kolem pěti tisíc lidí. Zajistit, aby byť jediná z těchto deseti tisíc rukou neměla za lubem něco záludného, je nadlidský úkol, a nakladavatelství proto muselo sahat k čím dál rafinovanějším opatřením, jak děj dalších pokračování utajit.

Největší očekávání samozřejmě doprovázelo vydání závěrečného dílu. Aby se riziko vynesení na veřejnost zredukovalo, byla Relikvie smrti přístupná pouze malé skupině vyvolených editorů a bezpečnostní opatření připomínala spíše scény z bondovek.

Nigel Newton, šéf nakladatelství Bloomsbury, například vzpomíná, jak mu agent J. K. Rowlingové Christopher Little předával rukopisy. Setkávali se kvůli tomu v hospodě U Pelikána v londýnském Fulhamu. Když do ní Newton dorazil, viděl, jak má Little u židle položenou objemnou igelitku. Šli spolu k baru, dali si pivo, povídali si o fotbale, pak se rozloučili, Newton sebral igelitku a šel s ní domů. Jak tvrdí, byl neskutečně nervózní z faktu, že nese Londýnem rukopis závěrečného dílu Harryho Pottera.

Rafinovaná bezpečnostní opatření

Tajemství musel zachovávat i před rodinou: „Měl jsem doma rozečtený rukopis Davida Gutersona Na východ od hor, ze kterého jsem vytrhl první čtyři strany a přilepil je na Relikvie,“ vzpomíná. „Zůstal jsem pak celou noc vzhůru a četl, což mé ženě bylo nadmíru podezřelé.“ Co tu noc četl, prozradil rodině až poté, co rukopis předal editorce.

Prý se mu ohromně ulevilo, ovšem jen proto, že tíha zodpovědnosti spadla na Emmu Matthewsonovou, která text editovala. Všechna její práce musela probíhat v přísné tajnosti, na zabezpečeném „air-gap“ počítači – tedy takovém, který nebyl nikdy připojen k internetu.

Samotná distribuce pak připomínala vojenské manévry. Nakladatelé se báli, že se bude opakovat situace z roku 2003, kdy neznámí zloději zcizili ze skladu skoro 8000 kopií Fénixova řádu. V tiskárnách a skladech proto hlídkovala bezpečnostní služba, která měla přísný zákaz jakkoliv komunikovat s médii.

Na balení a distribuci přímo dohlíželi vysocí manažeři přepravních i distribučních společností. S nakladatelstvím dokonce dlouhodobě spolupracovala i britská zpravodajská služba GSHQ.

Na falešné stopě

Doba, kdy jsou významní autoři považováni za celebrity a sledováni na každém kroku, se promítá i do samotného tvůrčího procesu. Při psaní čistě fantastické knihy, jako je Harry Potter, to až tak nevadí, protože do hlavy autora (zatím) vidět není. Spisovatelé, kteří svá díla zakládají na pečlivém studiu reálií, s tím ale musí počítat.

Vyprávět o tom může například autor bestselleru Šifra mistra Leonarda Dan Brown. Ten ve svých knihách o historikovi Robertu Langdonovi často doslova putuje po reálných lokacích a pro turistické agentury ve městech, kde se jeho romány odehrávají, je to přímo požehnání (v Římě, Washingtonu i Florencii existují oficiální průvodci po reáliích z Brownových knih).

Stejné požehnání je to pro rychlospisovatele, kteří okamžitě po vydání nového Brownova románu vydávají knihy vysvětlující a doplňující historické reálie v nich probírané. Samotný Brown ale musel mít na paměti, že ho při rešerši nové knihy může vždy někdo sledovat a odhadovat tak, o čem bude psát.

Není to paranoidní představa, ale realita, se kterou se setkal při práci na své poslední knize Inferno. Opatrnost se mu vyplatila, protože okamžitě po vydání Inferna se na trhu ocitla kniha Grega Taylora Uvnitř Inferna Dana Browna. Ukázalo se, že Taylor s největší pravděpodobností Browna skrytě sledoval, protože v ní dlouze popisuje místa, která sice spisovatel během cesty po Itálii navštívil, ale v samotném Infernu o nich nepsal.

Překladatelské inferno

Inferno vystupuje ještě v jedné, poněkud nepříjemné epizodě ze světa utajovaných knih. Na rozdíl třeba od Harryho Pottera, který byl překládán až po vydání anglické verze, se cizojazyčné verze Brownovy knihy připravovaly předem. Několik měsíců po vydání vystoupil dánský překladatel se svědectvím, jak jeho práce probíhala.

Spolu s deseti dalšími kolegy byl převezen do podzemního bunkru, kde sedm dní v týdnu pracoval na laptopu přišroubovaném ke stolu. Před vstupem musel odevzdat mobilní telefon, byl podroben osobní prohlídce ozbrojeným strážným a každou přestávku musel zaznamenávat do zápisníku. Jakmile byl s prací hotov, byl překlad předán jeho šéfeditorce na zašifrovaném USB klíči. Prý ho do Dánska vezla ukrytý v podprsence.

Je možné, že takto drastická opatření jsou kromě bezpečnosti mířená i na marketing a propůjčují knize auru přísně střeženého tajemství. Na druhou stranu je ovšem potřeba mít na paměti, že jde o knihy, jejichž prodejnost se počítá ve stovkách milionů a ve stejných číslech se pohybují i náklady s nimi spojené.

Vzhledem k tomu, že se neustále zlepšují metody sledování a špehování, budou ale autoři i překladatelé muset s podobnými opatřeními pracovat čím dál tím častěji. Řada z nich proto nedá dopustit na psaní rukou, popřípadě na stroji.

Spisovatelé s utajenou identitou

Walter Scott

Přestože byl sir Walter Scott považován svými současníky za jednoho z největších žijících básníků, k autorství svých románů se dlouho nehlásil. Proč své romány jako Waverley, Ivanhoe, Rob Roy nebo Nevěsta z Lammermooru vydával anonymně, se přesně neví. Pravděpodobně nechtěl, aby se jeho konzervativní otec dozvěděl, že se živí něčím tak povrchním, jako je psaní knih. Své autorství tak tajil i před svou rodinou a prozradil ho až takřka na konci kariéry.

Jonathan Swift

V tajnůstkářství si liboval i autor Gulliverových cest, kterého k tomu ale vedla jeho vlastní komplikovaná osobnost. Šifry, jinotaje a tajné kódy používal odjakživa ve své korespondenci a stejnou taktiku používal i poté, co začaly vycházet jeho slavné Gulliverovy cesty.

Ani vydavatel si dlouho nebyl jist, kdo vlastně autorem je, protože Swift mu rukopisy obvykle posílal v noci prostřednictvím najatého posla a přikládal k nim dopis podepsaný vymyšleným bratrancem samotného Gullivera.

Thomas Pynchon

Utajit svou identitu není dnes tak snadné jako v 18. století, ale přesto se to několika spisovatelům daří. Asi nejznámějším neznámým je Thomas Pynchon. Po vydání svého prvního románu V, který obdržel cenu Williama Faulknera ze nejlepší knihu roku, se spousta novinářů pokoušela pořídit s ním interview. Jednomu z mála, kterému se to podařilo, ale Pynchon po několika minutách vyskočil z okna a utekl.

Od té doby se naprosto vyhýbá médiím a v roce 1973 za sebe poslal na předávání National Book Award komika. Zajímavé je, že se objevil v jedné epizodě Simpsonových a svou postavu dokonce sám namluvil. Ani jeho animovaná podoba o něm bohužel nic nenapoví, protože má celou dobu na hlavě papírový pytlík.

Elena Ferranteová

V utajení dlouho zůstávala i Elena Ferranteová, jedna z nejoslavovanějších italských spisovatelek proslavená historickými romány. Už od začátku své slávy dávala najevo, že nemá ani v nejmenším zájem podílet se na jakékoliv publicitě. Až letos uveřejnil italský investigativní novinář Claudio Gatti, že pravé jméno Eleny je Anita Rajaová. Vypátral ji na základě výše příjmů a majetku v katastru nemovitostí. Jeho tvrzení bylo ale vzápětí zpochybněno, protože stejné údaje pasují i na jejího manžela, spisovatele Domenica Starnoneho.

Přečtěte si celý magazín