Grónsko - temné a zločinné

Bez kůže a Ledový strach jsou knihy z arktické noirové série odkrývající společnost, v níž jedna ze tří dívek čelí sexuálnímu zneužívání, zatímco román Sedm hrobů, jedna zima se zaměřuje na politickou korupci.

Míra sebevražednosti je zde nejvyšší na světě, počet vražd je šestnáctkrát vyšší než v Dánsku, 64 % žen se stalo obětí násilí a jedna ze tří dívek zde čelí sexuálnímu zneužívání, to vše v populaci, která čítá zhruba 56 000 osob. Tváří v tvář takovým údajům se zdá otázka, zda chladné Grónsko může být dobrým dějištěm pro temnou detektivku, zcela zbytečná. A je zajímavé, že autoři žánru „Arctic noir“, kteří si kladou za cíl poodhalit temné stránky společnosti žijící v izolaci kvůli sněhu a ledu, pronikají čím dále více na český knižní trh.

Mads Peder Nordbo se o to pokouší ve své knize Bez kůže a jejím pokračování Ledový strach, Christoffer Petersen se vydal stejnou cestou v románu Sedm hrobů, jedna zima. Dva Dáni. Není to náhoda: spisovatelé narození na největším ostrově na světě, kde mají vysokou míru analfabetismu a místní autonomní vládu závisející na Dánsku, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Nordbo pracoval čtyři roky na radnici v hlavním městě Grónska, Nuuku; Petersen tam prožil sedm let, šest let v malých osadách.

Mads Peder Nordbo

Nordbo v několika rozhovorech již přiznal, že ochutnal syrová játra čerstvě uloveného tuleně (tak jako hlavní hrdina jeho románu, dánský novinář Matthew Cave, jehož k tomu téměř donutí postava mladé Inuitky Tupaarnaq). 

„Pokud tam žijete mezi Gróňany a chcete, aby vás přijali, musíte to udělat.“ A vzápětí dodává: „Nechutnalo mi to, kdepak. Má to slaně železitou pachuť a rosolovitou konzistenci.“

Tahle historka je jedna z mnoha, které dokreslují jeho knižní sérii zločinů z Arktidy a vystihují, co znamená žít v Grónsku. Je to kruté prostředí, kde zahynete, když spadnete do vody, zahynete, když se ztratíte. Zkrátka místo, kde příroda zahubí spoustu lidí. Ale led a ledovce jsou fascinující. Příroda se stává další postavou. Lidé tam žijí v izolaci v osadách o dvou, třech stech obyvatelích, kde téměř chybí připojení k internetu, kde nejsou školy, silnice (pokud to klimatické podmínky dovolují, obyvatelstvo se přesouvá na lodích, malými letadly, helikoptérou či na saních), kde je málo práce a pramalé vyhlídky, takže se zde mnoho lidí uchyluje k sebevraždě…

Nordbo napsal svůj román jako „vzkaz dánským a grónským politikům, aby upozornil na všeobecně rozšířený jev zneužívání mladistvých.“ Autor také konstatuje: „Pokud tam je tolik znásilněných dívek, je tam také odpovídající množství pachatelů. Problémem je beztrestnost.“ A dodává k tomu děsivý údaj: „Šestnáctiletá dcera jednoho známého byla znásilněna. Šla na policii a tam jí řekli: ‚Co my s tím naděláme.‘ Podle oficiálních údajů existují osady, kde bylo znásilněno 100 % dívek, v osadě Tasiilaq (zhruba 2000 obyvatel), celá polovina. Ale nejsou peníze, chybějí psychologové či asistenční centra pro oběti. A politici, až do nedávna do jednoho muži, tvrdí, že se vše změní s příchodem nové generace.“

Bez kůže, Ledový strach, Sedm hrobů, jedna zima

Nordbo zasadil děj svého příběhu do roku 2014, kdy je po nálezu těla, jež je zprvu považováno za vikinskou mumii, znovu otevřen případ ze sedmdesátých let, kdy zmizelo několik dívek, které se staly oběťmi znásilnění a jejichž rodiče byli zavražděni, staženi z kůže a vykucháni. Petersen zase v románu Sedm hrobů, jedna zima otvírá téma cynismu a korupce mezi politiky. Mladá dcera sociálnědemokratické ministryně je nalezena zavražděná v moři nedaleko osady, kde každé léto kopají sedm hrobů, protože počítají s mrtvými, kteří přibydou během zimy, kdy se ve zmrzlé půdě hrob vyhloubit nedá. Bývalý policejní velitel David Maratse, jenž odešel v 39 letech do předčasného důchodu následkem zranění, která utrpěl během předchozího případu, pomáhá s vyšetřováním své podřízené Petře Jensenové.

Christoffer Petersen

I Petersen uvádí, že „klimatické podmínky a životní prostředí jsou jednou z klíčových postav“ jeho románů. „Izolace,“ dodává, „všechno komplikuje, protože reakce na zločiny přichází se zpožděním, což mým příběhům dodává na hrůzostrašnosti a činí z Grónska výborné dějiště temné detektivky.“ Podle něj „na zlo můžete narazit všude, i v Grónsku. I když jsou Gróňané obecně mírumilovní lidé a na zločiny tam narazíte méně často, dost možná proto, že tam žije méně lidí.“ A pokračuje: „Ale existuje zde organizovaný zločin, zejména obchod s hašišem. A stejně jako v Evropě mnoho násilných činů, které souvisejí s alkoholem.“ Podle slov autora knihy Sedm hrobů, jedna zima se na jednu stranu detektivní žánr zabývá neobyčejně zlými skutky, zároveň v nás však vzbuzuje smysl pro spravedlnost, které se ve skutečném světě často nedostává.

Mladá Inuitka, která přípomíná Lisbeth Salanderovou

Spravedlnosti se však nemůže dovolat antihrdinka Nordbova románu, Inuitka Tupaarnaq, která má celé tělo pokryté tetováním a právě opustila brány vězení, kde si odseděla dvanáct let za to, že ji v patnácti obvinili z vraždy rodičů a dvou mladších sester. Právě na ni odkazuje první díl série s názvem Bez kůže. Není možné ji nesrovnávat s ikonickou Lisbeth Salanderovou ze ságy Milénium Švéda Stiega Larssona. „Nečetl jsem ji, ale slyšel jsem o ní, když jsem svou knihu psal. Jedny australské noviny nás porovnaly a napsaly, že můj styl je poetičtější,“ podotýká autor. „Obě se v dětství staly obětí zneužívání a nestaly se kvůli tomu plachými, traumatizovanými jedinci, nýbrž to v nich povolilo stavidla zlosti a hněvu a jsou to silné, bojovné ženy. Tupaarnaq nenávidí svého otce a muže obecně. Nedá se o ní říct, že v jejím případě systém selhal, pro ni jednoduše systém neexistuje.“