Desmond Morris: Za 90 roků toho stihl více, než by jiní dokázali za stovky let...

„Manželská nevěra není ani přirozená, ani nutná, avšak máme k ní sklon – a tak je moudré vyhýbat se situacím, ve kterých vzniká pokušení.“

Desmond John Morris – zoolog, surrealista, spisovatel – v letošním roce se dožívá neuvěřitelných 90 let. Sleduji jeho práci, především autorskou, již mnoho let a nevycházím z údivu. Možná snad právě proto je D. J. Morris v takové kondici, že je všestranně aktivní po celý svůj život a tréninkem všech svých smyslů je udržuje v kondici. Jeho dílo mne zaujalo už v dětství, kdy mi maminka dala první vydání jeho knihy Nahá opice (The Naked Ape, 1967). Dovolím si tedy symbolicky oslavit jeho letošní lednové narozeniny alespoň tímto krátkým článkem.

Desmond John Morris – zoolog

Vystudoval univerzitu v Birminghamu a pracoval na univerzitě v Oxfordu, osm let zkoumal chování savců v londýnské ZOO a v roce 1973 se stal členem vědeckého týmu nizozemského biologa a nositele Nobelovy ceny za objevy v chování živočichů Nikolaase Tinbergena.

Desmond Morris se zaměřil zvláště na jeden druh. Na člověka. Nazval jej nahou opicí a studoval ty oblasti jeho chování, které jsou obdobné i u ostatních druhů živočichů. Dívá se na člověka jako na odolnější, energičtější, zkrátka vyšší vývojový stupeň opice s větší představivostí. Jeho teorie má blízko k té Darwinově, která je dnes již diskutabilní, ne-li překonaná. Přesto je Morrisovo dílo velmi zajímavé a přinejmenším nás přiměje k přemýšlení o nás samých, což ani trochu neuškodí. Připomíná nám, že ať chceme, anebo ne, jsme součástí přírody. Té přírody, která má svá pravidla, vše v ní souvisí se vším a umí si vždy poradit. Snažit se jí to překazit se nám nemusí vyplatit. Stejně tak naše odchylky od ostatních druhů primátů. Nedostávají se naším vývojem, či chcete-li evolucí, anebo snad kulturním rozvojem až příliš na hranu? Lišíme se schopností vraždit se navzájem, ale jsme také schopni si dávat lásku i brát – zamilovat se. Jsme dlouho vychováváni svými rodiči, i v tom jsme rozdílní, a snad právě proto pak v dospělosti hledáme citové pouto další.

„..nejničivější formou lovu je válka…“

O člověku, který sám sebe nazval Homo sapiens, říká D. J. Morris, že je to zvíře velmi zvláštní:

„…samo se pyšní tím, že má největší mozek ze všech primátů, je krajně zvědavé a chlubí se dosaženým vzděláním, je velice hlasité, ale skrývá samo před sebou, že má největší pohlavní orgán a trpí přemnožováním…sama sebe studuje, sleduje a vyvozuje z toho nesprávné závěry…a na rozdíl od jiných druhů ví, že zemře“

Desmond Morris tvrdě polemizuje s antropology. V letech 1955-1957 soupeřil svým pořadem Zoo Time na ITV dokonce i se známým dokumentaristou Davidem Attenboroughem a jeho pořadem Zoo Quest na BBC….i když se pak později stali dobrými přáteli. Domnívá se, že sociální chování a kultura člověka je výsledkem evoluce a přírodních zákonů. Pohlíží na něj jako na biologický druh a teprve následně jako na kulturní bytost. Chování existujících primitivních kmenů žijící na naší planetě nepovažuje za primitivní, avšak za zaostalé ve vývoji, za odchylku a nikoliv za výchozí bod zkoumání člověka jako takového tak, jak se domnívali antropologové. Zmiňuji zde jen zlomek toho, čím se Desmond Morris zabývá, máme však velké štěstí, že se všechno můžeme dočíst v jeho knihách.

V dubnu letošního roku mu u nás byla nakladatelstvím Jota znovu vydána moje oblíbená, již zmíněná kniha Nahá opice. Na začátku září tohoto roku vyšla další Morrisova kniha na toto téma Lidská ZOO (The Human Zoo, 1969).

Zaměřuje se v ní na člověka civilizovaného, žijícího ve městě, a to pod značným psychickým tlakem. Už teď se trochu bojím toho nastaveného zrcadla… Mluví o tom, jak se život Nahé opice v moderním světě projevuje na jejím těle i na duši a také o jejích postojích, zakódovaných potřebách a společenské hierarchii, o agresi a frustraci.

„…město není džungle, je to lidské ZOO…“

Desmond John Morris – surrealista

„SURREALISMUS, podst. jm. m. r. Čistý psychický automatismus, kterým má být vyjádřeno, ať už ústně, písmem nebo jakýmkoli jiným způsobem, reálné fungování myšlení. Diktát myšlení za nepřítomnosti jakékoli kontroly prováděné rozumem, mimo jakýkoli zřetel estetický nebo morální." (slovníková definice)

Už ne každý asi zná Desmonda Johna Morrise jako malíře a znalce umění, surrealistického zvlášť. Maluje už více než 65 let. Svou první výstavu měl v roce 1948 a zatím nejposlednější v roce 2015. Za zmínku stojí také jeho výstava v roce 1950 v Londýně, kterou měl společně se slavným Joanem Miróem.

Desmond Morris za svůj život namaloval již více než 2500 surrealistických děl a vypadá to, že ještě neskončil. Bylo o něm napsáno několik odborných publikací, celkem osm. I Desmond Morris píše o výtvarném umění, surrealismu a jeho umělcích odborné publikace. Nerozebírá v nich však ani tak jejich práci či výtvarná díla, zaměřuje se spíše na surrealistické malíře jako na osobnosti. Zabývá se jejich povahou, jistě ne jednoduchou, slabostmi i přednostmi, vzděláním, okolnostmi a pohnutkami jejich tvoření a jejich životem jako jednotlivců vůbec. Jednou z takových knih je jeho dílo Životy surrealistů, jejíž český překlad v dubnu letošního roku vydalo nakladatelství Bourdon.

“…Surrealismus totiž původně nebyl uměleckým hnutím, ale filosofickým konceptem. Byl to způsob života – revolta proti establishmentu…”

Poněkud šokujícím, ale hlavně zábavným a bezesporu poučným způsobem zde jednotlivě u každého z vice než 30 umělců zachycuje jejich osudy, výstřednosti i milostný život. Kniha je doplněna 72 fotografiemi umělců a jejich děl. Seznámíme se s takovými výtvarníky jako například Francisem Baconem či sochařem Henry Moorem, které znal Morris osobně, ale i s André Bretonem, René Magrittem, a samozřejmě Salvadorem Dalím.

Dozvíme se i leccos pro laika překvapivého. Víte, že Max Ernst byl surrealitou tím nejsurrealističtějším a nejoriginálnějším?

„Nebyli jsme nic, jen malá skupinka drzých intelektuálů, která donekonečna debatovala po kavárnách a vydávala noviny; hrstka idealistů, která nebyla schopna přejít v akci…." (Luis Buñuel, španělský filmař)

Desmond John Morris – spisovatel

Myslím, že v tomto odstavci už není třeba více psát. Jeho obsah je vyjádřen už v těch předchozích a jen bych se opakovala. Je patrné, že tyto tři rozdílné obory – zoologie, umění a literatura - se dají, v dobrých rukách, báječně spojit a vznikne tak nejen jeden naplněný život, ale i nesmírně významné dílo, obohacující nespočet čtenářů.

A na závěr si ještě, jako výraz nadčasovosti Morrisova učení, vypůjčím slova z jedné eseje antropologa Zdeňka Justa, odborníka na slovo vzatého:

„Všechny mladé opice jsou zvědavé, ale u Nahé opice se zvídavost uplatňuje i v dospělém věku. Morris se domnívá, že pro náš druh je typická neofilie – láska k novému. Tak se zvídavost stala největší výhodou Nahé opice v boji o existenci…..Kultura degeneruje jen tehdy, jestliže jen otrocky napodobuje, čeho už dosáhla, tedy když opakuje stále to samé. Anebo naopak, když se ukvapeně řítí do výzkumu. A uspěje jenom ta kultura, která nalezne rovnováhu mezi strnulostí a ukvapeností. Náhlý nadbytek novostí otupuje stabilizující síly společnosti a vede ke zmatku a rozpadu…“.