Zlomky nekonečna

Tato kniha mě naprosto zničila a na ty zlomky doslova rozlomila😭. Posledních pár kapitol jsem celé probrečela. Každý 2 minuty jsem si šla pro kapesník až jsem si nakonec vzala celou krabičku k sobě. Asi nejsmutnější kniha co jsem kdy četla.

Bože.. nemám slov, to mě tak vzalo za srdce, kluky jsem si zamilovala hned od začátku. I když nám je už od první stránky naznačováno, jak to skončí, tak stejně to bolí a slzy nešly zastavit. Mohu jen doporučit ♥️

Příběh o lásce a smrti, o umírání a milování. Hrozně smutný, ale neobyčejně krásný příběh první lásky dvou kluků na prahu dospělosti. Příběh s pasážemi, které člověk nemůže neprobrečet. Při čtení této knihy jsem si uvědomil, kolik takových podobných příběhů se dnes a denně mezi námi odehrává, když umírá milovaný člověk. A okolí ti říká "jsi hrdina, tak pěkně jsi se o něj/ní staral, obětoval jsi čas, kariéru, peníze, sebe..." A kdo tím prošel ví, že to nebylo žádné hrdinství, žádná oběť; když milujeme, nemyslíme na sebe, a nemůžeme se chovat jinak, než být s tím druhým, ať je to sebetěžší. A samotné nás to obohatí, udělá nás to víc lidmi.

Tak tato kniha mě totálně zničila. Totálně miluju veškerou přímou řeč. Na konci jsem brečela jako malé dítě. Kniha se mě dotkla i co se týče rozvodové situace rodičů Matta. Popisy v knize jsou dostatečné a čtenář si vše dokonale představí, ale nejsou zbytečně dlouhé. Za mě velká spokojenost a moc moc doporučuju dál!

Tohle byla ta nejvíc smutná knížka, kterou jsem kdy četla. Od 13 kapitoly jsem potřebovala kapesníky. A rozhodně jich nebylo málo. Z recenzí jsem už předem věděla do čeho jdu, ale že to bude až takové, jsem opravdu nečekala. Líbilo se mi jak to mezi sebou měl Erik a Matt. Ta jiskra, láska, pochopení, myšlenky, které nemusel ani jeden říkat nahlas a věděli. Matta hrozně obdivuju čím si prošel. Já osobně můžu říct, že bych to asi nedala. Možná by mi pomohl ten boxovací pytel co měl Matt, ale těžko říct. Nemusela jsem si zatím projít takovouhle situací. Je to krásný příběh, který stojí za přečtení. Spisovatelce se klaním, páč něco takového napsat muselo stát hodně sil, odchazeni od stolu, aby to člověk rozdýchal a mohl se zase posunout dál o další kapitolu. Připomíná mi to scénu z filmu ,,Lepší pozdě, nežli později,,. Kde Erica píše svou hru u stolu v domě na pláži a každá část má jiné emoce. Chvíli se směje, pak je plná dojmu. Pak zase brečí... Kdybych to psala já, vypadalo by to asi takhle. ☺️