Třetí nástupiště

Moderní poezie. 280 znaků s příběhem. Punkové pouliční příběhy. Poezii nevyhledávám, ale když ke mně přijde, jsem ráda. Četla jsem ji více, kdysi dávno na střední škole, stejně tak jsem se i pokoušela o nějakou svoji tvorbu. A právě tu mi trochu připomněla tahle knížka a tím mi byla nějak blízká. Jsou tu básně, u kterých se zamyslíte, zastavíte, něco v nich najdete, třeba i sebe samotného. Je to o lásce, o životě, o psaní. Ideální formát, který si vezmete s sebou do kapsy, do kabelky a můžete se začíst úplně kdekoliv. Knížku si i po dočtení nechám někde po ruce a občas do ní nahlédnu. Věřím, že v různých životních etapách nás osloví různé básně. Co se nás nedotkne dnes, řekne nám něco příště. V knize najdete i několik fotografií, které se mezi básně skvěle hodí. Kniha, o které nevím vůbec nic, ani o autorovi, ale získala si mě a já si básně moc užila.

Poezie má zanechat otisk. Stopu. V tomto případě je to stopa těžké boty s hrubou podrážkou ve změklé hlíně, do které za chvíli spadne vajgl, ozve se povzdech a boty kráčí dál. A zanechávají stopy. Každý verš v knize je taková stopa. Drsná, těžká. Sbírka básní o lásce, touze, odpuštění a hlavně, o naději. Protože o tu jde vždy v první řadě. A nezřídka i v té poslední. Útlá knížka psaná formou co stránka, to báseň, co slovo, to kus citu, má šanci oslovit již zkušenější čtenáře, nejedná se o sbírku zamilované naivity, ale o výklad z duše již trochu zklamáním okopané, ale doufající stále v to samé. V naději.

Terapie. Od první básně máte pocit, že něco nehraje. Že je vám to důvěrně známé, že je to možná váš příběh, vaše emoce. Autor vás pustí tak blízko, že se budete usmívat i plakat. Ale budete to vy. Nazí přes svými emocemi. Možná jako autor.