Sněžné bratrstvo (poškozená)

Tento příběh mě pronásleduje už dlouho. Viděla jsem oba filmy, jak starší snímek Přežít, tak i novější zpracování a znám fakta. Sněžné bratrstvo od Pabla Vierciho je jako otevřít dveře do místnosti, kde se odehrávalo to skutečné drama, o kterém se v kině jen těžko mluví. Zatímco filmové plátno nás ohromí vizuálem a akcí, autorova kniha jde pod kůži v tichosti, jede ale dál a dává nahlédnout, jak se z těch kluků stali muži, jak v sobě nesli to trauma, jak se vyrovnávali s tím, že přežili a jiní ne. Je to vlastně taková "psychologická následná péče" o tom, jak se dá žít dál, když viděli peklo. Fascinujicí je autorův přístup. Vrací se s přeživšími na místo neštěstí po desítkách let, kdy už jsou to otcové, dospělí lidé s vlastními životy a nechává je konfrontovat jejich mladší já, které tam kdysi zůstalo uvězněné. Co mě na knize zasahuje nejvíc, je to, jak zpracovává právě to „před“ a „po“. Není to jen příběh o boji s mrazem a hladem, je to studie o tom, co se stane s lidskostí, když se ocitne na hraně. Vierci skvěle ukazuje ten drsný kontrast….na jedné straně hluk řítícího se letadla a následné ticho velehor, které jako by vás chtěly pohltit, a na straně druhé vnitřní ticho těch, kteří museli činit rozhodnutí, které by pro nás ostatní byla nepředstavitelná. Tato kniha není jen o přežití těla, ale o přežití duše. Je v ní obrovská dávka pokory. Autor dokáže popsat, jak se z jednotlivců stalo ono „bratrstvo“, jak se jejich ego, strach a zoufalství slily do jediné společné vůle žít. Je to bolestivě upřímné, syrové a vlastně i nesmírně křehké. Miluju ten příběh právě proto, že v každé kapitole připomíná, jak tenká je hranice mezi tím, co považujeme za normální život a mezi naprostým prázdnem, ve kterém se rodí ty nejhlubší lidské hodnoty. Sněžné bratrstvo pro mě není jen kniha, kterou si odškrtnu v knihovně. Je to mrazivá připomínka toho, co všechno v sobě nosíme, aniž bychom o tom věděli, dokud nás osud nepostaví ke zdi.