Severoamerické jezerní příšery (poškozená)

Zatím největší zklamání roku 2024. Čekala jsem hororové povídky plné mýtů a jezerních příšer. Bohužel v celé knize se jezerní příšera objeví jen jedna a navíc je ještě mrtvá. Naproti tomu se zde vyskytuje celá řada jiných bytostí jako jsou vlkodlaci, upíři nebo padlý andělé. Ale především se autor zaměřuje na monsta, která se mohou skrývat v každém z nás. A za vypuštění těchto monster většinou může nějaká náhoda nebo nehoda. Většina povídek v knize má potenciál. Příběh se rozvíjí slušně, baví vás a těšíte se, jak to celé dopadne. Jenže tady nastává problém. Autor vám většinou žádný konec nedá. Příběh utne v půlce a vy jen nepřítomně obracíte stránky mezi prsty a přemýšlíte, kam sakra ty další schoval. Na mne prostě useknuté vždy hodně předčasně. Domýšlet si půlku příběhů mne nebavilo. A mnohdy jsem v příběhu nenašla asi ani to, co chtěl autor sdělit. Povídky se čtou jinak pěkně. Styl psaní je poutavý, barvitý a místy až poetický plný metafor. Stránky vám ubíhají pod rukami. Ale po pár povídkách jsem si začala říkat. Fajn, čte se to dobře, ale proč to vlastně jinak čtu? Povídky které se mně líbily a viděla jsem v nich nějaké poslání jsou nakonec tři. 1. SS - příběh chlapce, který se stará o svou matku. Ta přišla o nohy při autonehodě. On kvůli tomu musí skončit se školou a začít pracovat. 2. Pod náporem slunce - příběh o chlapci, který našel ve sklepě svého domu upíra. Chce, aby ho upír proměnil a za to mu slíbí krev matčina nového přítele. 3. Dobrý manžel - příběh muže, který přihlíží sebevraždě své ženy. Další povídky se mi líbily buď zčásti nebo vůbec. Neříkám, že kniha je špatná. Myslím, že spousta čtenářům se bude líbit. Já jsem zjistila, že nejspíš nejsem povídkový typ. Ani hororové mi to bohužel moc nepřišlo. Vůbec jsem se nebála. S autorem jsem si příliš nesedla. I když, knihu jsem dočetla před 3 dny, stejně se v mysli k některým povídkám ještě vracím a přemýšlím o nich. A tak se ptám. Nemohl tohle být třeba autorův záměr?