Dvůr a církev v českých zemích středověku

Nemnoho sousloví vyvolává tak rozporuplné dojmy jako dvůr a církev, přesto však právě ono spojení vystihuje minulost v daném smyslu nejlépe. Dvůr, míněno světský dvůr vládce, nejvýše postavený prostor pro život elity, jež vládla, rostl od raně středověkého státu v těsných kontaktech právě s církví. Muži dvora a muži církve tvořili pilíře společnosti i řádu, který v zemi budovali. Světský život jedněch plynul vedle života druhých, zasvěcených službě Bohu a církvi. Množství kléru, které procházelo světskými dvory ve středověku, bylo vysoké a v ničem si nezadávalo se zástupy nobility či služebníků a služebnic. Doboví vzdělanci představovali údy diplomacie jak doma, tak v zahraničí. Kanceláře knížat a králů (či jejich manželek) se s trochou představivosti hemžily pulpity, listinami, archiváliemi či jiným psacím i pečetním náčiním. Duchovenstvo zprostředkovávalo mezi jinými zpovědní služby, rady, křty, manželství, poslední pomazání, vykonávání poselstev, nebo dokonce kmotrovství královských dětí. Světský a duchovní svět se tak málokde propojoval jako na panovnickém dvoře, ať už se tak dělo každý všední den, nebo za okázalých slavností. Křty, biřmování, sňatky, pomazání a korunovace, nebo úmrtí kohokoliv z vládnoucí rodiny se nemohly obejít bez duchovních. Teatrum curiae by nebylo úplné. Kapitoly předkládané knihy se ale nyní záměrně vyhýbají dvorským slavnostem (ceremoniím, křtům, sňatkům apod.), neboť tato témata již zahrnuly předešlé svazky iniciované dvorským výzkumem v Historickém ústavu AV ČR. Rozvržení kapitol i proto záměrně uvádí na scénu situace všedního života, výjevy z každodenního prostoru, či vypjatých projevů architektury a literatury.

Sdílet