Volání divočiny: KNIHA vs. FILM

Kniha

Tato kniha vypráví příběh velkého a silného psa jménem Buck. Je to kříženec bernardýna a skotského ovčáka, což mu dává jedinečný a mohutný vzhled. Na začátku příběhu se jeho život zdá dokonalý. Bydlí v pohodlném domě v Kalifornii, kde je příjemné počasí, dobré jídlo a bazén. Zahradníkův pomocník ale Bucka ukradne a prodá ho, aby splatil své dluhy.

Strastiplná cesta...

Od této chvíle začíná být Buckův život o mnoho těžší. Nejprve se dostane na místo, kde ho muž bije holí. Poté je poslán na Aljašku, kde je nucen vykonávat jednu z nejnáročnějších prací na světě – tahá těžké sáně v mrazivém počasí. Není to pro něj lehké, neboť byl zvyklý na teplé a příjemné počasí v Kalifornii. Brzy se ale přizpůsobí, a dokonce si začíná tuto práci užívat. Buck ani netuší, že na něj čeká velké dobrodružství.

Toto je jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četl. Autor Jack London je úžasný spisovatel, jeho styl psaní je prostě jedinečný. Vše popisuje jazykem, který vypadá a zní jedinečně, ale zároveň je zábavný a nenáročný.

Pokud máte rádi psy a další podobné tvory a chcete si přečíst knihu, která se liší od hravých dětských příběhů o zvířatech, nesmíte si Volání divočiny nechat ujít. Dozvíte se mnoho o těžkém životě na Aljašce během zlaté horečky a také o tom, jak těžké to tenkrát měli psi.

Film

Harrison Ford a počítačově vytvořený psí hrdina v nejnovější adaptaci klasického dobrodružného románu od Jacka Londona.

První filmovou adaptaci románu Volání divočiny od Jacka Londona lze najít už v roce 1923. Ve 30. letech minulého století vyšla druhá verze, s Clarkem Gablem a Lorettou Youngovou v hlavních rolích. Následovaly i další snímky, ve kterých si zahráli třeba i Charlton Heston a Rutger Hauer. Všechny tyto filmy měly alespoň jeden společný znak: hrál v nich skutečný pes.

Toto bohužel nelze říct o nejnovější verzi, v níž Harrison Ford představuje dobráka Johna Thorntona, který se během zlaté horečky v Yukonu spřátelí s křížencem bernardýna a skotského ovčáka jménem Buck. Do role nebojácného psa, který se objevuje v drtivé většině scén, tentokrát nebyl dosazen herec ze zvířecí říše, ale Terry Notary – (velmi lidský) bývalý člen souboru Cirque du Soleil, který při natáčení napodobil psí pohyby. Je tomu tak i u mnoha dalších psů a jiných zvířat v tomto snímku, kvůli čemuž se nové Volání divočiny podobá nedávným fotorealistickým výtvorům z Disney dílny jako například Kniha džunglí nebo Lví král. Nikoho nejspíš nepřekvapí, že se jedná o první hraný film od režiséra Chrise Sanderse, který stojí za vytvořením animovaných hitů jako Jak vycvičit draka, Lilo a Stitch nebo Croodsovi.


Výsledek je přinejmenším vizuálně dezorientující. Přestože Notary a odborníci na speciální efekty odvedli technologicky dobrou práci, Buck prostě nevypadá zcela opravdově. A stále očekáváte, že on i ostatní zvířata začnou zpívat. Na druhou stranu je to možná rozumný přístup, protože scénář od Michaela Greena se od výchozího materiálu celkem osvobodil a výrazně zvyšuje nebezpečí a akci.

Buck v tomto filmu není jen nebojácný a odhodlaný pes, ale také za účelem záchrany člověka odvážně skočí do propasti v ledu na zamrzlé řece anebo předhoní lavinu. Tvůrci zřejmě usoudili, že Londonův příběh není dostatečně vzrušující, ačkoliv čtenářům přináší radost už více než století.

Nic z toho mladému publiku, na které je snímek zjevně zaměřen, nejspíš nevadí. Ale náročnější diváci budou s nelibostí kroutit hlavou nad tím, do jakých komických proporcí byl příběh nafouknut, ať už záměrně nebo ne. Na začátku filmu, ještě v kalifornském domě u prosperující rodiny Judge Millera (Bradley Whitford), rozmazlený Buck napáchá takovou spoušť, že by i Beethoven zahanbeně svěsil hlavu.


Buck určitou dobu stráví ve vlastnictví sourozenců Hala (Dan Stevens) a Mercedes (Karen Gillanová), kteří pošetile trvají na tom, aby Buck vedl smečku psů přes zamrzlou řeku, přestože led už taje. V původním románu se Hal, Mercedes i její manžel Charles (Colin Woodell) utopí. V tomto filmu se z Hala stává zamračený záporák, který Bucka a Thortona trápí až do samého konce. Stevens v tomto snímku představuje typ padoucha, kterého byste hledali spíše v animovaných seriálech.

Ford, pyšnící se hustým bílým vousem, do toho všeho naštěstí vnáší rovnováhu. Tento herecký veterán citlivým způsobem představuje postavu laskavého Thortona, který stále truchlí nad smrtí svého syna i nad následným rozpadem manželství, a léčí svůj smutek alkoholem.

Tvůrci filmu nemohli odolat jakýmkoli antropomorfismům, a tak vidíme, že se Buck opakovaně pokouší Thorntonovi vzít alkohol, jako nějaký psí pracovník u anonymních alkoholiků. Ford svůj nenápadný herecký výkon doplňuje dojemnou emocionální hloubkou, což je ten nejlepší prvek tohoto filmu. Ovšem fakt, že celý příběh i vypráví (a to z Buckova úhlu pohledu), logice snímku moc nepřidává.

Během pouhých 100 minut se toho v tomto filmu rozhodně stačí hodně udát a vše k tomu i báječně vypadá, díky šikovným záběrům Janusze Kaminského, dvojnásobného držitele Oscara. Scény, ve kterých se Buck stává součástí týmu psů ve spřežení, jsou obzvláště zábavné. Spolu s ostatními psy rozvážejí poštu, vedeni francouzsko-kanadským párem, který příjemným způsobem ztvárnili Omar Sy a Cara Geeová. Závěrečná scéna je nesporně dojemná, přestože jsou všechna zvířata počítačově vytvořená.

Přes všechno se nemůžu zbavit pocitu, že Lassie a Rin Tin Tin se obrací ve svých hrobech.