Mick Conefrey: Psaní je velmi osamělá činnost

Předpokládám, že v Praze nejste prvně. Nebo ano?

Správně, to, co jsem vám právě teď zarecitoval, jsem se naučil už při své první návštěvě České republiky před dvaceti lety. Dnes vidím, jak se za tu dobu Praha „poevropštila“, vidím tu stejné obchody jako v Londýně. Stále ale v mých očích zůstává neuvěřitelně krásným místem. Mezi těmi všemi povědomými obchody na mě vykoukne tu barokní socha, tu secesní dům. Praha je uhrančivé město.

Profesí jste filmař a v určitém okamžiku vašeho života jste se rozhodl napsat knihu. Bylo to pro vás těžké?

První knihy, které jsem vydal, byly spojené s televizními pořady. A při jejich výrobě jsem také hodně psal, takže jsem byl trochu zvyklý. Psát knihu je individuální a občas až osamělá činnost. Na práci v televizi miluju právě spolupráci s ostatními kolegy. Když píšete, jste na to sám, ale máte pochopitelně mnohem více svobody než v televizi. A také více prostoru. Knihu nemusíte nacpat do šedesáti minut, můžete jít do mnohem větších detailů.

Co vás tak fascinuje na horách a horolezcích?

Charaktery a osobnosti, které tohle téma zahrnuje. Způsoby, jakými lidé reagují, když jsou pod tlakem. Situace, ve kterých vyplouvá na povrch to nejlepší, ale také to nejhorší z nás. Tohle mě zajímá. A když máte větší skupinu lidí, což se u expedic děje, vznikají samozřejmě nejrůznější konflikty. Zkrátka skvělé prostředí pro dramata.

Přitahuje tedy horolezectví určitý typ osobností?

Určitě. Horolezci jsou velmi motivovaní uspět. Evidentně jsou ochotní riskovat více než ostatní lidé, a právě proto jsou to často velmi silné osobnosti s velkým egem. A když se takoví lidé dostanou do konfliktu, jde o velice dramatické střety. 

Můžete mi dát nějaký příklad?

Ve své knize píšu třeba o dvou amerických horolezcích – Fritzi Wiessnerovi a o něco mladším Charlesi Houstonovi. Oba chtěli být na K2 první. To je spojovalo, jinak byli ve všem naprosto rozdílní. Od způsobu vedení expedic až po míru rizika, jaké byli ochotni přijmout.

Oba vedli expedice, ve kterých zemřeli lidé, ale jejich reakce byly naprosto odlišné. Jeden měl výčitky svědomí kvůli něčemu, co ani nebyla jeho vina, a druhý necítil naprosto žádnou vinu. Poskytli nám všem nicméně cennou lekci vedení lidí a o tom, jak funguje skupina.

Proč jsou ti lidé ochotní riskovat životy? A co všechno musí dobrý horolezec umět?

Když se ptali George Malloryho, proč se pořád znovu vrací na Everest, odpovídal: „Protože tam pořád je,“ a v tom je myslím ta podstata. Když zjistíte, že jste v něčem dobrý, prostě to děláte. Horolezectví je sport, ale je v něm také cestování, romantika a určitá symbolika, kterou v jiných sportech nenajdete.

Hollywoodská studia mají například často v logu horu. Horolezci jsou na rozdíl od jiných sportovců často intelektuálové a tenhle „sport“ zahrnuje celou řadu disciplín. Britský výtvarný kritik John Ruskin v 19. století prohlásil, že na hory bychom se měli dívat zespodu jako na přírodní katedrály. Jiní lidé si zase myslí, že cílem je vylézt nahoru.

Máte svou oblíbenou postavu mezi horolezci?

Vždycky jsem obdivoval a zajímal se o muže jménem John Hunt, který vedl první britskou expedici na Everest. Přišel k již sestavenému týmu jako outsider, kterého neměl nikdo rád, ale všechny přesvědčil tak, že změnili názor. Ze skupiny dost odlišných lidí dokázal vytvořit fungující tým. Byl fantastickým lídrem. A těžko můžete neobdivovat Reinholda Messnera nebo Waltera Bonattiho.

Nesmím zapomenout na americkou horolezkyni Arlene Blumovou, která je také skvělou spisovatelkou. Hodně mě zajímá také Edward Whymper – Brit, který v roce 1865 pokořil Matterhorn, protože byl outsiderem, který nepasoval do světa, ve kterém žil. Je jich hodně.

Může se kdokoliv pokusit dobýt nějakou horu, nebo to někdo reguluje?

Záleží kde. V Číně, Nepálu nebo Pákistánu musíte mít povolení, které přináší peníze do státní kasy. V Alpách nebo v Severní Americe si může kdokoliv lézt tam, kam se mu zachce. V Himálaji úřady často povolí třeba jednu expedici ročně, takže se všichni snaží, aby to byla právě ta jejich.

Jsou na K2 nějací duchové?

Je tam hodně mrtvých těl. Ale duchové… vážně nevím. Je zajímavé, že první britskou expedici na tuhle horu vedl Aleister Crowley, známý okultista, který tam možná nějaké duchovno zanechal. Každopádně je to extrémní místo, které přitahuje i extrémní individua. Na K2 je od roku 1953 malý pomníček všem, kteří zde zahynuli, a každý rok na něm přibývají cedulky se jmény. Chřestí v ostrém větru a celé je to trochu strašidelné.

Mrtvá těla tam jen tak zůstávají ležet a nikdo je nepohřbívá?

Ne. Víte, když jsme na K2 natáčeli, našli jsme na jednom z ledovců také jedno. Tedy spíš hrudní koš než tělo. Dostat dolů ty, kteří tam zemřeli, by bylo dost obtížné a je tak nějak v povědomí, že pro horolezce je hora nejlepším hrobem a je lepší je nechat tam, kde skonali.

Sir Edmund Hillary tuhle praxi, kdy před záchranou kolegy dáte přednost dosažení vrcholu, nicméně před svou smrtí dost kritizoval…

Tohle je velmi složitá otázka. V minulosti velehory dobývali lidé, kteří se považovali hlavně za tým, strávili pohromadě třeba rok, než se tam vůbec vydali. Panovala mezi nimi silná loajalita. Dnes, kdy na Everest leze deset týmů naráz, třeba i 600 lidí za rok, a každý z nich za to zaplatil hodně peněz, si kladou otázku: Jakou máte zodpovědnost za lidi, které neznáte?

Procestoval jste svět. Kde se vám líbilo nejvíc?

Loni jsem byl v Ekvádoru a tam se mi líbilo moc. Taky miluju Indii, což je natolik zajímavá země, až si myslím, že není možné na ni nemít názor. Nenechá vás chladnou.

Medailon

Mick Conefrey točí přes dvacet let dokumenty pro BBC, Discovery a History Channel. Jeho filmy získaly řadu mezinárodních a britských cen. Je autorem knih Everest 1953, How to Climb Mont Blanc in a Skirt a The Adventurer's Handbook. Žije s rodinou v Oxfordu, cestuje po celém světě.

Přečtěte si celý magazín