ROZHOVOR: Franck Thilliez

V českém překladu vyšla vaše již šestá kniha, celá série Komisař Sharko se u nás těší velké oblibě. Jak vnímáte české prostředí a českou literaturu? Máte nějaké osobní konotace?

V České republice jsem byl jednou v rámci představování své knihy. Praha mi učarovala, je to město plné zeleně a zároveň nabité historií. Moc se mi líbilo i v Plzni, kde jsem si moc příjemně podiskutoval s několika čtenáři, kteří se živě zajímali o detektivní romány. V Praze jsem se byl podívat i v modrém domku ve Zlaté uličce, kde bydlel Kafka. Představa, jak tam píše, ve mně vzbudila spoustu emocí.

Často se v našich recenzích opakuje věta „Thilliez je mistr žánru“. Jaké atributy a dominantní prvky si představíte vy pod tímto spojením „mistr žánru“?

Označení mistr žánru mi na jednu stranu lichotí, ale zároveň mi připadá trochu hloupé, zakládá totiž určitou představu o hierarchii a literatura není soutěž. Snažím se do každé knihy vložit to nejlepší, plnit smlouvu o důvěře, kterou jsem uzavřel se čtenáři – ti si moje knihy kupují a na oplátku očekávají dobře zpracovaný příběh. Při psaní myslím jen na čtenáře, stojí ve středu mého zájmu a věřím, že to později při čtení pozná. Thriller jako žánr mě uchvátil proto, že díky němu můžeme cítit to, čemu já říkám „potěšení ze strachu“, to znamená vychutnávat si zvýšenou hladinu adrenalinu, jež působí jako droga – při každém otočení stránky toužíme po další dávce!

Máte vy svého mistra? Někoho, v jehož knihách vždy spočinete s úžasem?

Velice obdivuji Stephena Kinga, četl jsem ho po celou dobu dospívání a dál ho sleduji. Má tu úžasnou moc ve vás prostřednictvím románů zanechat obrazy, které jsou živé třeba i po dvaceti letech. Odjakživa jsem žasl nad tím, jakou moc nade mnou spisovatel jako King drží. Říkal jsem si: „Ten chlápek žije tisíce kilometrů daleko, vůbec mě nezná a zrovna teď, když se kvůli němu klepu strachy, si možná dává pizzu!“ Přišlo mi úžasné dokázat vzbudit emoce v lidech, které vůbec neznám, dokázat jim nahnat strach, přivést je k pláči. Říkal jsem si, že tohle bych jednou taky chtěl dělat.

Myslíte si, že žánr thrilleru je v současnosti tolik oblíbený, protože nastavuje zrcadlo aktuální společnosti? Proč si myslíte, že je tak vyhledávaný a proč vás jej baví psát?

Když otevřete thriller, jako byste nasedli na horskou dráhu. Víte, že zažijete nepříjemné věci, že se budete bát a pohoršovat, že vás budou tahat za nos, zároveň však víte, že na konci se dočkáte odměny – pocitu, že se vám podařilo projít všemi nástrahami, a vědomí, že jste zažili pekelnou jízdu! Lidé tohle zbožňují! Jako tvůrce příběhů postavených na napětí si rád pohrávám s emocemi čtenářů, rád v nich vzbuzuji „potěšení ze strachu“.

Tento žánr je tolik oblíbený i proto, že vypráví o lidech žijících v dnešním světě. O tom, co je každý den trápí, o tom, co považují za důležité, prostě o jejich místě ve společnosti. Moji policisté nejsou superhrdinové jako James Bond, ale obyčejní lidé střetávající se s násilím, které se – bohužel – také stalo obyčejným. Při četbě thrilleru trávíme čas v napětí, ale zároveň se dozvídáme něco o světě, v němž žijeme.

Poslední titul, který se právě teď ohřívá na knižních pultech nese název Pandemie. Vy jste jej napsal už v roce 2015, ale u nás vychází nyní v roce 2021, tedy v roce, který se bohužel stejně jako ten loňský nese v duchu pandemické krize. Pro mnoho čtenářů je tak ohromně aktuální. Dokázal byste vy sám srovnat spojitosti a rozdíly ve vašem díle se současnou situací?

Po vyhlášení úplně prvních protipandemických opatření prodej Pandemie ve Francii stoupl. Román se šest let po vydání dostal znovu do středu zájmu, protože příběh odpovídá tomu, co prožíváme. Může se zdát zvláštní, že lidé si v natolik stresující době, kdy se na ně všech stran valí zprávy o viru, čtou knížky o virech! Zvýšený zájem totiž projevili i o Camusův Mor či o film Pandemie. Podle mě je to způsobené tím, že člověk je od přírody zvědavý. Lidé chtějí pochopit svět kolem sebe, a to všemi možnými prostředky. Knihy a filmy přinášejí odlišné úhly pohledu na dané téma a ve čtenáři či divákovi mohou vyvolat dokonce silnější odezvu než stále dokola omílané televizní zpravodajství.

Je pro vás tato doba inspirativní pro tvorbu? Nelze v ní nevysledovat prvky thrillerové, politicky-společenské, ale také mírně postapokalyptické. Jak působí na vás a zachvátí vás někdy pocit smutku či obavy?

Možná se to bude zdát paradoxní, ale přestože píšu velice temné příběhy, založením jsem optimista. Věřím v Člověka, v jeho schopnost překonávat překážky, přizpůsobovat se, znovu se rodit z popela. Jak jinak by se tu náš druh udržel tolik desítek milionů let? Ve svých knihách poukazuji na to nejhorší, co lze v tomto Člověku nalézt, protože je potřeba o tom hovořit, je potřeba zaznamenávat stopy, které po sobě mohou zanechávat ti, kteří škodí. Ovšem mimo tyto temné zóny bezesporu svítí světlo.

V současnosti procházíme složitým obdobím, spousta věcí se komplikuje, zejména pokud se týče budoucnosti naší planety, ale nemyslím si, že by bylo příliš pozdě, že by se lidský rod nedokázal znovu zvednout.

Ve všech vašich titulech je dominantní také syrovost – tělo v mrazáku, sérioví vrazi, znetvořená těla apod. Myslíte si, že píšete pouze pro otrlejší čtenáře nebo naopak dávkujete tyto věci tak, aby se nezalekl ani klasičtější čtenář detektivek?

Je pravda, že popisuji o něco drsnější věci než je obvyklé, často se odehrávají na něčím výjimečných místech činu. Násilí však nikdy nevzniká samo od sebe, zločiny jsou vždy důsledkem narušené mysli, a právě tyto mechanismy se snažím rozkrývat – jak to, že je člověk schopen takové činy spáchat? Do jaké míry a jak je za to zodpovědná společnost? Je násilí spojené s výchovou, nebo má spíš původ v genetice?

Působivé úvodní scény jsou také příslibem nebezpečného protivníka pro policii. K napsání dobré detektivky totiž potřebujete stvořit mimořádně vyvedeného „výrazného mizeru“.

Jak probíhají vaše rešerše, příprava na další titul. Malujete mapy, budujete předně případ až poté dotváříte linky dvou hlavních postav, nebo jen necháváte volně plynout váš spisovatelský dar?

Nejdřív potřebujete ten správný nápad. To je pro mě na románu to nejsložitější. Klidně po něm pátrám dva, tři měsíce, přitom si nedělám žádné poznámky. Když už nápad mám, ponořím se do vyhledávání a studia dokumentace. Při těchto rešerších začínám splétat příběh, představuji si jednotlivé kapitoly. Pozvolna se rýsuje kostra románu. Vyhledávání podkladů bývá složitá, poměrně náročná práce, zabere mi několik měsíců. Když mám všechno pohromadě, je román připravený, zbývá jej jenom napsat! Jakmile se pustím do psaní, už se nezastavuji. V tomto stádiu už obvykle vím, kam mířím, ale představivost samozřejmě v průběhu psaní pracuje naplno, a tak se často stane, že některé pasáže se nakonec liší od původního záměru. To už je magie tvorby…

Do jaké míry jste srostl se svými hrdiny Franckem Sharkem a Lucií Henebelleovou? Stali se z nich již vaši stáří známí, či jim propůjčujete sebe sama?

Postavu Sharka jsem stvořil před více než patnácti roky, totéž platí pro Lucii Henebelleovou, takže je jasné, že už jsme léta přátelé! Moc rád píšu příběhy, v nichž vystupují, ale nikoli každý rok. Při řešení každého případu podstupují mnoho zkoušek a na konci románu si potřebují oddechnout. A já s nimi! Proto rád pravidelně střídám hrdiny. Lucie s Franckem si mezitím žijí obyčejným životem, a když se s nimi po roce znovu setkám, jsou opět v plné formě a připravení zasahovat.

Na jaké knize aktuálně pracujete a jaká tematika vás láká do budoucna?

Můj příští román by měl ve Francii vyjít začátkem května. Odehrává se v roce 1991 a mapuje úplně první případ Francka Sharka. V té době mu bylo třicet! V knize se píše o kouzlech, mentalismu, manipulacích, vúdú, to vše bez mobilů a sociálních sítí. Musím přiznat, že odstup od všudypřítomných a dotěrných technologií mi udělal moc dobře!