„Jakmile něco dokončím, tak je to pro mě mrtvé,“ říká Chuck Palahniuk.

Pracujete v absolutním tichu, nebo si k psaní pouštíte nějakou hudbu?

Dřív jsem si pravidelně k psaní pouštěl hudební klipy. V devadesátých letech byly klipy hrozně populární. Mohl jsem hodiny koukat na videa a psaní mi pak připadalo, spíš jako že jsem na párty. Byla to zábava a dodávalo to mému psaní lehkost. Záměrně jsem se tolik nesoustředil, abych dal při psaní prostor svému podvědomí. Později jsem přešel na model, kdy jsem při psaní poslouchal jeden song pořád dokola. Jedna kniha, jeden song. Měl jsem puštěnou jednu konkrétní skladbu na repeat, takže jsem postupně přestal vnímat její text. Pak jsem se mohl plně soustředit na svoje psaní. A když píšu teď, tak už si nemůžu pouštět nic, co text má. Jedině instrumentální vážnou hudbu. A to jen někdy. Soustředím se plně na svá vlastní slova a jejich důležitost. 

Je to jen má profesní deformace, že to cítím tak, že záměrně výrazně pracujete s rytmem a repeticí? A některá díla strukturujete do formy, jakou mají popsongy – sloka, bridge, refrén, další sloka...?

Přesně tak. Čím déle se věnuji psaní, tím častěji se snažím najít ta správná opakující se slova a docílit tak efektu automatického bubeníka. Ideálně nějakého z osmdesátých let. Miluji repetici slov. Pořád ta stejná slova, ten stejný rytmus. Abych vytvořil efekt opakujícího se rytmu. Moje nejlepší věci jsou inspirované klasickou písňovou formou. Třeba povídka Guts (Vnitřnosti), kterou jsem četl včera – ta má formu tříslokové písničky – nejdřív dvě sloky, anekdoty, pak bridge, refrén, a pak třetí, nejdůležitější sloka. Takže opravdu, forma mých příběhů velmi často má strukturu, jakou mívají texty k písním. 

A když už jsme u hudební terminologie – jak byste v hudební terminologii pojmenoval svůj styl?

New wave. Moc bych si přál, aby to byl punk. Ale upřímně, moje věci jsou bohužel trochu vyměklý na to, aby to šlo opravdu pojmenovat jako punk. Takže New wave.

Pro většinu hudebníků je největší inspirací deadline – termín odevzdání. Je deadline inspirací i pro vás?

No sakra! Samozřejmě. Já potřebuju termíny. Řád a deadliny. Mě v laufu udržuje, že mám takovou partu přátel, se kterou se scházíme každý týden, a každý musí přinést něco nového, co vytvořil. A když náhodou někdo nic nového nepřinese, tak si to od těch ostatních pěkně vyžere.

A ještě trochu na hudební téma. V hudbě se často pracuje s formou remixů. Mně osobně se moc líbí idea literárního „remixu“. Vy sám jste vydal „remix“ své úplně první novely Invisible Monsters v roce 2012. Je nějaký autor, jehož dílo byste chtěl „zremixovat“?

Víte, na to, abych chtěl něco takového udělat, si moc vážím práce jiných autorů. Takže ne, to mě nikdy nenapadlo.

A naopak – je nějaký spisovatel, u kterého by vás zajímalo, jak by právě on zremixoval nějakou vaši knihu?

Nevím. Jakmile něco dokončím, tak je to pro mě mrtvé. Už mě to vůbec nezajímá. Vlastně úplně nesnáším, když se musím k něčemu vracet. Prostě jako bych ztratil zájem o hotovou věc. Už k tomu nemám žádnou emocionální vazbu.

Takže překlady do jiných jazyků moc neřešíte? Někteří autoři hlídají a kontrolují i překlady do posledního detailu.

Absolutně ne. Kontroluji, co kontrolovat můžu. Ostatní neřeším. U překladů nemám moc možností, jak je hlídat. Takže to absolutně neřeším. To je v kompetenci jiných lidí.

Co třeba filmové zpracování vašich věcí? Už máte zkušenost, kdy někdo jiný převedl váš text na filmové plátno. Přemýšlel jste někdy o tom, že byste se vy sám ujal filmové režie vlastního textu?

Upřímně, vždycky jsem si o sobě myslel, že nejsem moc vizuální člověk. Takže jsem tuto ideu nebo ambici nikdy neměl a nikdy o tom ani nepřemýšlel. Až do nedávna. Poté, co jsem Fight Club 2 udělal jako komiks, jsem zjistil, že mě vizualita přitahuje a zajímá. Nicméně mám tolik plánů a nápadů na psaní, kterým se chci věnovat teď, že o filmové režii ani do budoucna nepřemýšlím.

A divadlo? Nemyslím hned režii, ale napsat divadelní hru jste nikdy nezkoušel?

Miluju divadlo. Miluju divadelní hry. Myslím, že je to něco mimořádného. Ale opět, není to moje priorita ani teritorium. Chci se soustředit na to, co je mi vlastní – psaní knih. 

Dokážou vaši emocionální vazbu k hotovým věcem nějak oživit reakce na vaši tvorbu? Třeba když někdo bere vážně to, co jste schválně napsal jako vtip?

 Je mi to úplně jedno. Vůbec to neřeším. Nikdo nechce být za blbce. Nikdo nechce být tím, kdo něco nepochopil. Lidé mají rádi pocit, že věci chápou správně. Takže i když někdo je úplně mimo a vůbec nepochopí, co jsem napsal, já ho u toho nechám. Ujistím ho, že to chápe naprosto správně. Prostě aby byl šťastný. Lidé chtějí být šťastní.

Přečtěte si celý magazín