RECENZE: Žlutý ptáček zpívá

Zpívej tiše!

Slunce vychází a zapadá, dny plynou a Róza s malou Shirou se stále ukrývají v tmavé, studené stodole, před zraky každého člověka, který by se je rozhodl udat Němcům. Jejich svět se zcvrknul na úplné minimum. Co když je Hendryk nebo jeho žena vyhodí? Je vůbec v Polsku nějaké místo, kde může být Žid v bezpečí?

Recenzuj hlasitě!

Po dnešním poněkud dietním úvodu se zběsilým tempem vydáváme do vod samozvaných mudrců, nebo chcete-li, recenzentů. Ano, máte pravdu, mluvím hlavně sám o sobě, protože mudrování o knihách je moje specializace. Ale kecy stranou, žlutý ptáček už je netrpělivý a čeká na verdikt.

Obejme svou dceru pevněji a rty pořád dokola odříkává modlitbu. S každým zvukem vycházejícím mimo stodolu – ozvěnou hlasů, skřípotem kol od vozu, pomalým dusotem kopyt – se roztřese strachy...

Jestli je něco, co této knize hraje do karet, bude to určitě atmosféra. Mám slabost pro nízkorozpočtové filmy, které se odehrávají v malých, stísněných prostorech, kde si můžu užívat pocit, že není kam utéct, a i když tohle není film, tak v příběhu právě tyto atributy fungují velice dobře a samotná představa, že by člověk musel být někde zavřený a ještě by každou minutou hrozilo, že bude vyzrazen a zabit, způsobí vašim nervům nemalou újmu. A to ani nemluvím o situacích, nátlaku a stresu, kterým autorka vystavuje Rózu. Jak se zdá, druhy lidského utrpení jsou nekonečné a jejich vyčerpání je jaksi v nedohlednu. Ať už v dobrém, či ve zlém, hodně to o lidském pokolení vypovídá.

Malá bojovnice Shira je z hudební rodiny a tomu se také podřizuje tón vyprávění. S tímto jsem, přiznávám bez mučení, měl malinký problém. Nejde ani tak o to, že by to bylo špatně napsané, ale spíš jsem těm hudebním popisům moc nerozuměl. Pokud jste v hodinách hudební výchovy dávali větší pozor než já, asi si knihu užijete krapet více. Stačí, když si zkusmo přečtete první stránku příběhu a myslím, že pochopíte, o čem mluvím, a ihned zjistíte, jestli vám styl sedne.

Melodický závěr

V nějaké předchozí recenzi jsem si stěžoval na to, když spisovatelé používají hodně okaté náhody, aby si pomohli s gradací příběhu a myslím, že samotný závěr Žlutého ptáčka dokazuje, že se s náhodami dá pracovat i ohleduplně. Když se kniha blížila do finále, bylo mi jasné jak to dopadne, ale vůbec mi to nepřekáželo, protože způsob jakým se k tomu autorka propracovala byl pečlivý a dobře naplánovaný, a to tak moc, že jsem si vlastně říkal, že to ani jinak dopadnout nemohlo. V tomto případě platí, že náhody se stávají, a že samotná náhoda se může stát osudovou. To je zkrátka život.
Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 76 %