RECENZE: Žár a led

„Smyslem je vychovat člověka schopného samostatného života. Laskavého k druhým, pečujícího o sebe i o své blízké. Takže samozřejmě volím liberální výchovu.“
(z interview s autorkou 3.5.2017 v Praze)

Simona Ahrnstedtová je švédská spisovatelka s českými kořeny. V roce 1968 jako Šimona Dvořáková, když jí byl jeden rok, odjela s rodiči do Švédska. Otec, filmař Ivo Dvořák, jehož sestrou byla výtvarnice Eva Švakmajerová, natočil v roce 1975 švédský film podle Kafkovy Proměny. Simona Ahrnstedtová je nejen úspěšnou autorkou, ale také psychologickou poradkyni a terapeutkou. Jistě i díky tomu má předpoklady tak skvěle propracovat postavy a jejich osudy. Studovala také filmové umění, jazyky, práva a zároveň psala i historické romány. To vše se dobře projevilo na její další tvorbě. První román ze současnosti, který napsala - Nepřátelé a milenci - byl ve Švédsku ohromně úspěšný, a tak Simone Ahrnstedtová v nové vlně švédské romantické literatury pokračovala dál volně navazujícími díly – Oheň a voda a Žár a led.

A právě na poslední z nich bych se nyní ráda zaměřila. Název knihy evokuje trochu něco jiného, než budete ve skutečnosti číst. Přesně takovou knihu si totiž představuji pod pojmem „román“ a ať už dál budu říkat cokoliv, faktem zůstává, že jsem ji, ač má dlouhých 488 stran, přečetla za dva dny. Ležela jsem v ní téměř bez přestání, a to už něco znamená….

„Mluvme o hrdinech mých knih. Velice důležité jsou vztahy mezi lidmi, kdy respektují jeden druhého. Muž by měl být silný, ale zároveň citlivý a hodný rodičovské role, žena pracovitá. Je dobré, když jsou lidé veselí a schopní spolu mluvit a domluvit se.“

Jsou dva dny před Štědrým večerem. Ambra Vinterová, devětadvacetiletá novinářka významného švédského deníku Aftonbladet se ocitá v Laponsku, ve švédském městečku Kiruna. Má zde práci – udělat rozhovor s devadesátiletou paní Elsou. Kiruna je však zároveň i místem, kde Ambra prožila část svého dětství. Tu nejtrpčí část svého života vůbec. Jako desetiletá dívka – sirotek – zde pobývala u svých velmi zlých pěstounů, náboženských fanatiků Esiase a Rakel Sventinových. Ambře z té doby, někde uvnitř, zůstal strach, nedůvěra a ostražitost, až do dnešních dnů. Také pud sebezáchovy, smysl pro spravedlnost a především empatie ke slabším a trpícím. Sventinovi v Kiruně stále žijí…a mají další dvě malé svěřenkyně…

Je tu ale ještě někdo – Tom Lexington. Bezpečnostní expert a válečný veterán speciálních jednotek. V Čadu prošel krutým zajetím a to jej poznamenalo. Posttrauma, z něj plynoucí panické záchvaty a noční můry ho stále dohánějí a on se upíná k beznadějné touze po své bývalé ženě Ellinor. I ona je v Kiruně, u svých rodičů….

Ti dva – Ambra a Tom – se potkají. Co z toho vzejde? Jak se spolu postaví svým bolestem, pokud vůbec? Zakládají si na své nezávislosti, a přitom prahnou po závislosti. Jsou obyčejní, anebo neobyčejní? Posouzení už záleží na čtenáři – já mu ještě mohu slíbit setkání s Mattiasem, Tomovým přítelem a spolubojovníkem, který ho zradil, s Jill, Ambřinou nevlastní sestrou, pragmatickou, krásnou a známou zpěvačkou, s Elsou, moudrou, nekonformní a trochu kontroverzní paní, s Grace, ambiciózní a nekompromisní šéfkou redakce – a s dalšími postavami, které, ať kdokoliv chce, nebo nechce, významně běh věcí ovlivní. Všichni se budou podílet na důležitých momentech života každého z nich a nebude nouze ani o napětí a nečekaná odhalení. Všude kolem bude velký mráz, spousta sněhu, zamrzlá jezera, polární záře, sobi a psí spřežení. Svou nezanedbatelnou úlohu tu bude hrát tajemný Kirunský dřevěný kostel, ledový hotel a pravá finské sauna. Přesně tak, jak to má za severním polárním kruhem být.

Ve vedlejší linii je kromě toho příběh plný zajímavých informací o zpravodajských službách, elitních komandech, včetně osvobozování unesených turistů v konfliktních zemích. Je vidět, že autorka má znalosti. Trochu mi jimi připomíná jinou autorku – novinářku Lloretu Marr.

„…Přešel na Facebook a koukl na některé z otevřených účtů, které pravidelně sleduje. Dnes je na sociálních sítích spousta hrozeb vůči otevřené společnosti a demokracii. Lidi aktivně šíří lži a dezinformace s cílem škodit a podněcovat nenávist a nepokoj. Držet takové soustavné podrývače pod kontrolou tvoří čím dál větší část jeho pracovní náplně. Informační válka probíhá čtyřiadvacet hodin denně. Nepřítel si mapuje terén, šíří nekorektní politické články, štve lidi proti sobě. Je to klasická taktika „rozděl a panuj“ a je deprimující, jak dobře funguje…“

Na závěr mohu jen říci, že mne Simona Ahrnstedtová příjemně překvapila. Čekala jsem v tomto žánru – pro ženy – úplně jiný styl. I příběh je velice dobrý. Až mě téměř zamrzelo, když se zejména v druhé části, začala objevovat ona klišé. V romantických scénách a erotických, musím uznat, velice umně vykreslených pasážích, mohla autorka trochu ubrat. Zdálo se mi, že do tohoto příběhu se příliš nehodí a ruší celkový dojem. Ta věčná nedorozumění mužů a žen! I když muže dokáže ocenit, netají se svou averzí vůči nim, což zdá se, vyjadřuje její názor na emancipaci. Na druhou stranu, skvěle popisuje emoce a psychická rozpoložení, zvláště stavy úzkosti protagonistů a říká, že to, v čem vyrůstáme, nás ovlivňuje víc, než si myslíme. Není třeba se stydět za to, co od dětství prožíváme. Vytváří se tím naše osobnost, přestože se tomu mnohdy bráníme.

Řekla bych, že román je určen těm, kdo mají bohatý život, anebo to plánují. Odpověď zde najdou také ti, kteří si kladou otázku, zda je ještě někdy někdo může mít rád. A to vše v úžasné vánoční atmosféře zasněženého Švédska. Báječně jsem si početla a román Žár a led rozhodně doporučuji.

„Rozhodla se, že udělá ještě jedno kolečko. Sice nejspíš zmrzne, ale potřebuje si pročistit hlavu. Sníh jí křupal pod nohama, když přecházela ulici. Vzduch je tak ledový, že se ve světle pouličních lamp třpytí. Ulicemi se nese vůně perníčků a svařeného vína. Všechny ty vůně vánoční lidské pospolitosti…“