RECENZE: Zajatci

Vykoupení může vyžadovat zvláštní okliky. Záleží ale na konečném výsledku...

Příběh

Frank je člověk, kterému byly předurčeny velké věci, ale bohužel je nikdy nenaplnil. Čas běžel jako splašený a smysl života se ne a ne objevit. Byl ztracený a tápal, až jednoho dne potkal Mirandu. Od té chvíle, jako by se v něm něco zažehlo a on ožil.

Miranda je člověk, jenž plul životem, kterému byla předurčena záhuba. Alespoň retrospektivně to tak vypadá. A retrospektiva je něco, na co má nyní spoustu času. Odpykává si totiž trest jako usvědčená vražedkyně. Stojí před ní obrovská zeď v podobě nesvobody, která bude trvat ještě dalších 52 let.

Kdyby to šlo, řekla by mu pravdu. Rozhodně jí nedělalo radost ho podvádět. Přišel jste příliš pozdě, řekla by mu. Já už jsem mrtvola a vy jen urychlujete můj odchod...

Vzpomínky na hlubokou a nenaplněnou lásku ze střední se mu vybavily ihned jak ji uviděl. Romantiku okamžiku ale pokazily dvě překážky. Tou první bylo, že ona si ho vůbec nepamatovala, a tou další místo, kde se potkali – ve státním nápravném zařízení Milford Basin. Vězeňský psycholog Frank poznává svoji novou pacientku Mirandu a dávné city se vrací rychlostí blesku. Terapeutické zásady rychle berou za své a pravidla, jimiž se řídil celý život, hází za hlavu. Brzy mu v hlavě zůstává jen jediná myšlenka: Musíš jí pomoct, musíš ji zachránit. Otázkou ale zůstává, jestli vůbec Miranda o záchranu stojí.

Nesmírně si přála mít pokoj od všech pocitů. Od všech těch vyčerpávajících, syrových pocitů, jako byl zármutek, stud a lítost. A taky od hluku, hlavně od toho hluku...

Zprvu jsem ho měl za blázna, naivního cvoka, vůbec jsem ho nechápal. Pak jsem listoval dál, a začal vzpomínat. Neopětovaná láska není nic výjimečného, zažilo si ji mnoho z nás a já nejsem výjimkou. Když jsem si připustil, že je mezi námi jistá podobnost, v tu chvíli jsem začal Frankovi rozumět. S Mirandou to bylo ještě složitější. Přítomnost kombinovaná s útržky minulosti o postavě prozradila mnohé, ale občas jsem se malinko ztrácel a chvíli mi trvalo zjistit, v jakém období jejího života se právě nacházím.

Recenze

O knize se můžete dočíst, že se jedná o psychologický román, a je to opravdu tak. Autorka si na nic nehraje, nikam neuskakuje, a soustředí se primárně na dvojici hlavních postav. Tady se jde opravdu do hloubky. Jak naznačuje název, a koneckonců i povedená obálka, příběh neoplývá odlehčujícím humorem. Spíš se připravte na nějaký ten nervózní tik při představě desítek let strávených za mřížemi nebo možná na plnou hlavu zasněných vzpomínek a melancholické nálady. Můžete očekávat tematicky dosti ponuré čtivo.

Pocit viny mi obracel útroby naruby. Jak jsem mohl dopustit, aby ten kluk sklouzl až sem. Moje krev, můj jediný sourozenec, poslední radost mojí zesnulé matky...

Závěrečná část mě potěšila nejvíc a docela ovlivnila mé celkové hodnocení. Jak jsem již psal, na počátku jsem měl postavu Franka za naivního blázna, ale nakonec se ukázalo, že nebyl zcela zaslepený a hodně jsem si na něho poupravil názor. Dopadlo přesně tak jak to dopadlo a jinak to být ani nemohlo. Finále je očividně Debřina disciplína.

Kdybych to měl shrnout, řekl bych, že Zajatci pravděpodobně nebudou pro každého, ale jestli váháte a zvažujete přečtení, dejte tomu šanci. Zkuste si kousek přečíst a uvidíte, že vás příběh dokáže rychle vtáhnout. Nebo možná ne, ale i tak nezoufejte, na světě je přeci tolik knih, které jste ještě nečetli.