Tvář lásky: Román, který se dotkne i těch nejhlubších emocí | RECENZE

Sadie Montgomeryová je umělkyně, která dokáže zachytit duši člověka jedním tahem štětce. Když se jí svět náhle doslova změní před očima a ona ztratí schopnost rozeznávat lidské tváře, přichází nejen profesní, ale i existenční kolaps. Já jsem při čtení zůstala v němém úžasu. Nejen kvůli tomu, jak originální tato premisa je, ale především proto, jak věrohodně a empaticky autorka zpracovala tuto málo známou neurologickou poruchu. Sadie se ocitá ve světě, kde každý obličej vypadá jinak pokaždé, když se otočí. Dokážete si představit ten děs? Já upřímně ne – a možná právě proto jsem s ní cítila každou frustraci, každé zoufalství i každý mikroskopický úspěch na její nové cestě.

Žádná sebelítost, jen síla a odhodlání!

Ve hře o její srdce jsou dva muži: okouzlující veterinář Oliver a její nerudný, tajemný soused Joe. A právě zde začíná ten nejtěžší test, protože když nedokážete poznat člověka podle tváře, nezbývá než naslouchat všemu ostatnímu. Intonaci hlasu. Výběru slov. Gestům. Přítomnosti. A především svému pocitu. Možná je to klišé, ale funguje to perfektně. Právě tady mě kniha zasáhla nejsilněji. Katherine Center nám totiž nastavuje zrcadlo. Kolikrát jsme se nechali unést vzhledem, charismatem, iluzí? A kolikrát jsme si dovolili opravdu někoho vidět - se vším, co ho činí jedinečným?

Tvář lásky

Sadieino hledání „toho pravého“ je nejen romanticky napínavé, ale i hluboce psychologické. A přestože jsem měla svého favorita (ano, Joe! ♥), musím uznat, že tahle knižní volba naslepo mi vehnala slzy do očí víc než jednou. Co ale Katherine Center odlišuje od běžných autorek romantických románů, je její schopnost psát o bolesti bez patosu. Sadie není oběť. Je hrdinka. Možná ne klasická, možná trochu pošramocená, ale o to skutečnější. Její boj s nemocí, tlakem ze soutěže, rodinným napětím i milostným zmatkem je napsán s neskutečnou upřímností. A já si ji zamilovala právě pro její houževnatost, humor a schopnost neztratit samu sebe – i když ztrácí pevnou půdu pod nohama. Zase jedna silná knižní hrdinka, kterou si přidávám do své pomyslné sbírky ženských vzorů!

Autorka ví, jak pohladit po duši – a zároveň bodnout osten do srdce

Styl psaní Katherine Center je jako objetí s nádechem bolesti. Čte se lehce, a přitom vám mezi řádky někdy pěkně zatne drápek do srdce. Emoce jsou tady syrové, opravdové. Nejednou jsem se přistihla, že čtu se zatajeným dechem, a že moje oči jsou zamlžené nejen z dojetí, ale i z toho, jak moc mě příběh donutil přemýšlet nad vlastním životem. Člověk má tendenci zabývat se banálními existenciálními problémy, ale skutečnou důležitost života si často neuvědomuje. Autorce se povedlo přimět mě o tom, co jsem právě dočetla, přemýšlet ještě dlouho poté, co jsem knihu odložila.

Tvář lásky není kniha, která by zapadla mezi stovky dalších podobných příběhů. Je to román, který se vám dostane pod kůži – a zůstane tam. Připomene vám, že to nejdůležitější není to, co vidíme, ale to, co cítíme. Že tvář milovaného člověka není v jeho vzhledu, ale v tom, jak se cítíme, když je nablízku. Pokud hledáte knihu, která vás rozpláče, rozesměje, dojme a přiměje se na chvíli zastavit – neváhejte. Katherine Center vám připomene, jaké to je skutečně žít. A milovat.

Úryvek z knihy

Moc často nepláču. Ale v tuhle chvíli se spojila radost z umístění v malířské soutěži, chlad tátova hlasu a máminy šaty se vzpomínkou, že se té soutěže zúčastnila i ona. A jakkoliv jsem byla zrovna šťastná a zpívala si v krámku starou písničku… zaplavil mě smutek.

Do očí mi vstoupily slzy, nestačila jsem je utírat. Řekli byste, že tolik věcí najednou se dělat nedá. Tančit, zpívat a zároveň brečet. Ale jsem živý důkaz toho, že to jde.

Nakonec mi ta písnička ale přinesla štěstí, protože s jejími posledními tóny jsem zahlédla víno s puntíkatou etiketou, šest dolarů za lahev.

Když jsem mířila k pokladně s náručí plnou vína, už se mi Suein nápad líbil. Jasně že bychom to měly oslavit! Budu sice muset svého psa Buráka – který je ještě větší introvert než já – zavřít do skříně i s jeho pelíškem, ale on mi odpustí. Snad. Jako omluvu jsem vzala psí sušenky ve tvaru tacos. Sice jsem tak přešvihla svůj rozpočet, ale Burák mi za to stál. U pokladny mi padla do oka kytice bílých gerber a napadlo mě, že bych si je mohla dát za ucho. Když jsem byla malá, máma mě takhle parádila. Asi by se jí to líbilo i dneska.