Dokud jsi tu byl se mnou, tak jsem dokázal chodit po vodní hladině, udával jsi tón mého srdce a celý můj malý svět se točil kolem tvé osy. Přišla chvíle, jeden nádech, jedno lusknutí prsty, a já jsem o tebe navždy přišel. Poté jsem se onou hladinou propadl a klesal strmě dolů do hlubin, až k mořskému dnu. Tenhle příběh je pro tebe, můj malý bratříčku, každá věta, každé slovo, každé písmenko, vzniklo jen a jen na tvoji památku. Ty jsi já a já jsem ty. Navždy.
Nevěřím na onen svět, což zákonitě vede k nepříjemné skutečnosti, že mám panický a téměř nesnesitelný strach ze smrti. Představa, že tvoje světlo nadobro vyhaslo a ty ses ponořil do temnoty, mě dodnes děsí...
Oba přišli o někoho blízkého a jen jeden z nich ví, jakým směrem se vydat a co udělat se životem. Mladá slečna, která má ještě všechno před sebou, ale už žádnou budoucnost nevidí. Starý mrzout, kterému toho na světě nezbylo téměř nic se chystá sebrat zbytky sil, aby splnil slib, který dal kdysi své ženě. Bizarní okolnosti je svedou dohromady, aby se společně vydali na cestu, která bude komplikovaná a možná taky beznadějná. Nebo to snad dopadne jinak?
A není každý kostelní hřbitov zároveň i hřbitov? Čili ne každý hřbitov je kostelní hřbitov, ale každý kostelní hřbitov je hřbitov. Podobně jako je to se čtvercem a pravoúhelníkem, ne?...
Jirka poznává prapodivnou dvojici
Myslel jsem, že je to téměř sázka na jistotu. Dojemný příběh o nesourodé dvojičce, která zažije menší roadtrip, to vše v kompaktním vydání, jež vás bude stát jedno, možná dvě odpoledne. Lámu si hlavu, kde se polámalo kolečko, proč to začalo drhnout? Kritiku jsem zavřel do skříně a vší silou ji držím uvnitř, ale ta mrška se zkrátka dere ven.
Zpočátku to bylo opravdu dojemné a balanc mezi emocionálním dramatem a komickými scénami fungoval výborně. Pak se ale jasná obloha zatáhla a začalo pršet. Navzdory silnému příběhu jsem si nedokázal k hlavní hrdince vytvořit vztah, a jediné co se směrem ke mně přenášelo, byl hutný a tmavý mrak deprese, ze kterého mi nebylo příjemně. Dobrým příkladem byla slepice Lutz, která jako by do příběhu byla vepsána účelově, jenom proto aby nakonec vyvolala jen další vlnu smutku.
Každopádně jsem očekávala, že pocítím něco, co přinese změnu. Abych mohla zase nějak dál žít a už jsem neplula velkými černými hlubinami jako kousek planktonu...
Protiváhou smutku byla intermezza v podobě vtipných situací a hlášek, které fungovaly na výbornou a díky nim jsem udržoval pozornost a kráčel příběhovou linkou až do samotného finále. A bože, jak dobré to finále nakonec bylo! Jako bych se ocitnul přímo pod vodopádem emocí a vůbec nechápal, jak se to mohlo stát. Jako by se Helmut s Paulou domluvili v posledních několika kapitolách, že teda jako jo, že se otevřou a pustí si mě blíž tělu. Ani nedokážu vyjádřit, jak moc mě mrzí, že jim to trvalo tak dlouho, ale i tak jsem za to neskonale vděčný, protože ten konec v mých očích dokázal zachránit Tisíce metrů ode dnapřed zatracením.
