RECENZE: Smrtelný hřích

Sdílejte článek s přáteli Sdílet 0 Sdílet

Hana Wielgusová Hana Wielgusová

RECENZE: Smrtelný hřích - titulní obrázek

Noci jsou dlouhé, alkohol tvrdý a lidé vychováváni k tomu, aby skrývali city a střežili svá tajemství. Příběhy ze severu jsou plné krve a zvrácených vrahounů, kteří se neštítí ničeho - tak kdosi, kdesi definoval skandinávskou detektivku. Nečekaně zdařilý debutový román Marii Grundové Smrtelný hřích toto rčení na sto procent potvrzuje. Ostatně, posuďte sami.

Nikdy jsem nechtěla psát o tomto typu dokonalých poldů se superschopnostmi, které vyřeší každý případ. Je to o ženách, jaké opravdu jsou.

 

O autorce

Maria Grundová je ve spisovatelském řemesle teprve nováčkem, a přesto své čtenáře dokázala už hodně překvapit. Je sice pravda, že psaní pro ni, jako zkušenou editorku a scénáristku, není žádnou neznámou, ale napsat román, a ještě k tomu v žánru „Nordic noir“, kde si, jak známo, konkurují spíše muži, to už je tvrdší oříšek. Mohu říci, že Maria Grundová obstála na jedničku. A nejsem sama, kdo si to myslí. Thriller Smrtelný hřích získal kromě nadšených ohlasů kritiků, také významné ocenění Švédské akademie autorů krimi a nominaci na cenu CrimeTime v kategorii nejlepší kriminální debut roku 2020 – a to už něco znamená, co říkáte?

Vždy jsem se věnovala hlavně vyprávění příběhů, i když nešlo o knihy. Nyní jsem už spisovatelkou na plný úvazek.

Příběh

Příběhy z ostrovů jsou mi už asi souzeny (Bezvýchodná situace - J.Mayhew), každý však vypadá jinak a něco jiného se na něm odehrává. Pro tento ostrov si autorka zvolila prostředí ne nepodobné tomu, na kterém sama žije. Ze švédského ostrova Gotland si dokonce vypůjčila i pár míst, která skutečně existují.

…některá místa na ostrově vnímám jinak než dřív. Prolog knihy, kdy se chlapec prodírá mezi stromy, jsem psala s představou konkrétního místa, na něž chodím na procházku se psem. Teď na tu postavu myslím pokaždé, když tam jdu.

V jezeře uprostřed lesa se najde utopená čtrnáctiletá dívka. Jmenuje se Mia a vše nasvědčuje tomu, že spáchala sebevraždu. Téměř souběžně však dojde ke skutečné a hodně brutální vraždě. Tělo bohaté sběratelky vzácných rukopisů Marie-Louisy je nalezeno v jejím vlastním domě a pohled na něj rozhodně není nic příjemného. Desítky bodných ran a kříž vyříznutý do krku oběti dělají své. Navíc je tu jedna záhada – manžel Marie-Louisy, který je upoután na invalidní vozík, beze stopy zmizel.

Oba dva případy dostane na starost zkušená vyšetřovatelka Sanna a její nová kolegyně Erin, která sem přijela z pevniny. Žádné dvě osoby nemohou být rozdílnější než ony. Tak, jako je Sanna introvertní, je Erin extrovert. Něco mají však přece společného. Je to trauma z minulosti, které ovšem řeší opět každá po svém. Zatímco Sanna má své prášky a alkohol, a především svou práci, v níž je až puntíčkářsky přesná, Erin vše pouští ven, nebere si servítky a její vznětlivost hraničí až s agresivitou.

Jak to tak ovšem bývá, protiklady se přitahují, a obě dvě se při vyšetřování skvěle doplňují. Co nevidí jedna, vidí druhá, a naopak. Sanna v domě zavražděné sběratelky objeví záhadnou fotografii skupinky sedmi, možná sedmiletých dětí, které na sobě mají zvířecí masky. Fotka je zarámovaná a visí v chodbě na zdi. Působí v tomto prostředí tak nějak nepatřičně, ale Sannu zarazí něco jiného. Jedno z dětí, v masce lišky, je zcela určitě Mia! Znamená to snad, že obě úmrtí spolu souvisí? Erin má stejný pocit, a tak se spolu pustí do pátrání.

Ty děti zradilo okolí. A ony se staly produktem toho, co se jim dělo.

Když dojde k další a další, stejně brutální vraždě, je jasné, že mají co dočinění se sériovým, a hodně rozzlobeným vrahem. Stop je však málo a nitky jsou příliš tenké - prozatím. Sanna s Erin by možná mohly mluvit o štěstí, když se na místě jedné z vražd najde svědek. Je to Jack - malý vyděšený chlapec, schovaný ve skříni. A je němý…

Rozuzlení

Nemusím jistě říkat, že Sanna, Erin a jejich nevelký vyšetřovací tým, nakonec vraha vypátrají. Horší je, na co všechno přitom narazí a co všechno vyjde najevo. Stop začne přibývat, ony tenké nitky zesílí a postupně odhalí souvislosti s jedním dětským táborem, pořádaným před lety místními představiteli katolické církve. Ten tábor měl jenom jeden turnus. Události, ke kterým tam tehdy došlo, budou mít fatální dopad, ale až v době, kdy čísi trpělivost přeteče… A ještě něco vám prozradím. Asi v polovině knihy jsem prozřela. Nabyla jsem naprosté jistoty, že vím, kdo je vrah. Moje sebevědomí značně stouplo a až do konce jsem se při sledování marného tápání obou vyšetřovatelek posupně (ano, slyšíte dobře) usmívala pod fousy. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že jím (tím vrahem) je úplně někdo jiný! Evidentně jsem se poněkud přecenila a Sannu s Erin zbytečně podcenila. Tímto se jim i autorce omlouvám a děkuji za úžasné a nečekané rozuzlení. Podařilo se jim totiž to, co jen málokomu – naprosto mě (protřelou čtenářku) šokovat.

Verdikt

Moje hodnocení možná překvapí zase vás. Smrtelný hřích je, i přes svou seversky mrazivou a drsnou atmosféru, volně a skoro až příjemně plynoucí detektivní příběh, který si vás bez problémů udrží. Brutalita bestiálního vraha i svérázné, a jak jinak než s depresemi zápolící vyšetřovatelky, v kulisách příznačné švédské přírody, tomu díky stylu vyprávění nijak nebrání.

Autorka používá vcelku nekomplikovaný, a přesto bohatý jazyk, zaměřený na detaily a důkladně se také věnuje postavám, které poctivě rozvíjí. Do děje vás vtahuje jen pozvolna, ale drama stupňuje tak, že se nemůžete od čtení odtrhnout. Zkrátka, Mariu Grundovou jsem si hned na poprvé oblíbila. Na nic si nehraje, dobře se čte a – jak už víte – umí překvapit. Doufám, že až se sama rozhodne, stane se ze Smrtelného hříchu první díl série a vy i já se budeme moci těšit na nezkrotné vyšetřovatelky Sannu a Erin i v dalších příbězích.

Myslím, že i to, jak budou další čtenáři reagovat, ovlivní rozhodnutí, jestli je tohle začátek série, nebo začnu psát něco nového.


Hodnocení: 90 % 

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli!

Sdílet 0 Sdílet