RECENZE: Serotonin

Michel Houellebecq, kontroverzní francouzský autor, oslovil letos v červnu české čtenáře svým novým románem Serotonin. Kniha na sebe strhla již před vydáním velkou pozornost, a tak není divu, že pro mnohé čtenáře to bylo vůbec první setkání s autorovou tvorbou. Přiznám se, že to tak bylo i v mém případě. Ještě před vydáním knihy jsem si dohledala pár informací o autorovi a uznala jsem, že by byla chyba jeho styl psaní neokusit.

Serotonin vám představí životní příběh zemědělského inženýra Florenta, který se postupně noří do hlubší a hlubší deprese. Vrací se zpět v čase ke svým láskám a dalším životním událostem – významným či méně významným, polemizuje nad tím, zda by jeho život byl jiný, kdyby se rozhodl v určitou chvíli jinak a výjimkou nejsou ani obecné úvahy nad vztahy, láskou, společností…

Je mi čtyřicet šest let, jmenuji se Florent-Claude Labrouste a nenávidím své křestní jméno, myslím, že pochází od dvou členů rodiny, jimž chtěli má matka i otec vzdát hold; je to o to politováníhodnější, že jinak nemám svým rodičům co vytknout, byli to po všech stránkách skvělí rodiče, udělali, co mohli, abych dostal zbraně potřebné pro boj s životem…

Jsme například svědky Florentova podivného vztahu s mladou ženou Yuzu, ještě nezvyklejším útěkem před svým starým životem a mnoha návštěv nejrůznějších francouzských hotelů. Společně s Florentem máme možnost rozebrat jeho život, uvažovat nad hodnotou a významem lásky nebo smysluplností jeho zaměstnání, které mu s odstupujícím časem připadá stále více nesmyslné a zbytečné. V druhé polovině knihy pak Florent vzpomíná na svou největší lásku – Camille, ženu, se kterou byl doopravdy šťastný, ale vztah s ní skončil nenadále, přešlapem, který nešel vzít zpět. Vzpomínky na ní ho bolí natolik, že se stává závislý na antidepresivech.

Poznal jsem štěstí, vím, co to je, dokážu o něm kompetentně mluvit a znám také jeho konec, to, co obvykle následuje. Jediná bytost vám chybí a všechno se vylidní, jak řekl kdosi, byť „vylidnit se“ je dost slabé slovo, zní ještě dost pitomě ve stylu osmnáctého století…

Serotonin mne jednoznačně přesvědčil, že si ráda přečtu i další autorovy knihy. Specifický styl vyznačující se především dlouhými souvětími, téměř úplnou absencí odstavců a nepřetržitým myšlenkovým tokem, který často uhýbá od hlavní dějové linie k zdánlivým zbytečnostem je ve skutečnosti poměrně promyšlený – místy bych se nebála označit ho za geniální. Pokud se rozhodnete vzít si z Houellebecqa co nejvíc, je potřeba počítat s tím, že je třeba se u čtení soustředit, mnoho vedlejších témat, kterými se autor zabývá, by vás lehce mohlo zmást. Houellebecq staví své knihy na myšlenkové svobodě, nehodlá se nijak svazovat. Pokud má potřebu psát o zemědělské krizi, ačkoli ještě chvíli předtím psal velice živě o sexu, vězte, že se najednou mezi řádky objeví povstání zemědělců. Avšak jsem si jista, že vám při pozornějším čtení neuniknou četné životní pravdy, které Michel podává často s nezvyklou lyričností. Není pravda, že je celá kniha jedna hluboká deprese. Místy vás přiměje se zasmát (leč to bude smích trochu hořký) či se zamyslet nad svou vlastní hodnotou života.