Atmosféra v naší malebné zemičce byla napjatá a okolo svobody se stahovala koronavirová smyčka, která škrtila víc a víc. Neposedný Honza moc dobře věděl, že tady zůstat nemůže, jednoduše by se zbláznil, bylo třeba prchnout za hranice, a to co nejdříve. Prst se zabodává do místa na mapě, které se celosvětově proslavilo kokainem a krutými kartelovými válkami. Pouštím si do uší legendárního Medvídka od kapely Lucie a chystám se přijít na to, proč je Honza do Kolumbie tak zamilovaný. Čechy jsou za námi a další cestovatelské dobrodružství může začít.
Narodil jsem se do špatné doby, které nerozumím. Láska k vlasti mi nedovoluje ji nadrobro opustit a touha po svobodě mě nutí opakovaně utíkat a hledat ji. Snad je to správně. Jen díky tomu si uvědomuju, kde leží skutečné hodnoty...
Cesta je cíl, ale bez roušky ani ránu
Ano je to tak, před bacilem 19 se neschováte, ani když vezmete nohy na ramena a zdejchnete se na jiný kontinent. Samozřejmě byste mohli utéct třeba na Mars, zabořit chodidla do rezavého písku, zahodit respirátor a z vesela se udusit, ale to asi nebude ideální řešení, jak obejít restrikce a nařízení.
Jaký je tedy program dalšího Honzova cestopisu? Předchozích 10 000 kilometrů už má za sebou, takže tentokrát to bude volnější cesta, která nebude závislá jen na jeho nohách, ale sem tam si dopřeje i nějaké to svezení. Tak tedy, začínáme na pobřeží Cartageny, dáme si menší, nelegální odbočku skrze národní park El Cocuy, a celý výlet zakončíme možná nejznámějším městem Jižní Ameriky, Medellínem, které proslavil jeden neznámý, anonymní pán jménem Pablo Escobar.
Musím se rozhodnout ve zlomku sekundy, Buď se mi pes zakousne do zadnice, nebo budu mít bláto na hřišti. Ani jedno není ideální, ale za risk to stojí...
Zprvu něco málo o knize samotné. Její zpracování je opět topovka, jinak to napsat nelze. Její váha mi evokuje poctivý kus "železa" a když jí začnu listovat, ihned se mi objevuje úsměv na tváři. Honza opět fotil jak zběsilý a o fotografie tak není nouze. Některé berou dech, jiné dokumentují krásu obyčejnosti a přírodních scenérií, několik jich je i dvojstránkových. Proč vůbec existují knihy bez obrázků?
Honza je prostě Honza a jiné to být ani nemůže. Mohli byste se mě, ihned po dočtení cestopisu, zeptat na to, jak se mi líbil popis kolumbijských kulis a já bych vám, s pokrčenými rameny, pověděl, že vlastně ani nevím. Zdá se vám to zvláštní? Čtěte dále a možná to bude ještě zvláštnější.
Posadil jsem se na břeh, poslouchal vzdálené dětské hlasy a rozjímal o tom, jak je tady krásně. My máme všechno a vlastně nic. Oni nemají nic a vlastně všechno. Jaký to podivuhodný paradox...
Léčba pochroumané psychiky je obtížná a mnohdy může být pro člověka víc limitující než kdejaká zlomenina. Honza si našel lék v podobě dlouhých, náročných pochodů, které působí ozdravně na jeho duši, ale paradoxně mu dosti ničí tělesnou schránku, protože častokrát dochází až na hranici svých možností, a nezřídka ji i překročí. Kolumbie je zcela jistě zajímavým místem, avšak tím pravým důvodem, proč jsem si zamiloval jeho cestopisy, je fakt, že v nich nevidím cestování, ale příběhy o tom, jak jeden človíček bojuje sám se sebou, a to s vervou a odhodláním. Honza to prostě nevzdává a pokračuje neustále vpřed. To je to, co mi zůstává obtisknuté v hlavě po přečtení jeho knih.
Aby to nebylo tak pochmurné, je také třeba zmínit obří dávku velice humorných příhod a dialogů s místními, které se prolínají celou cestou po Kolumbii. Pan cestovatel je zkrátka optimistou, takže i své obtíže umí řešit s nadhledem, tedy pokud mu nekříží cestu nějaká jedovatá, plazící se, hadí potvora, to pak jde optimismus rychle stranou.
Když mě píchne u srdce, všude kolem panuje úplná tma. Nejprve jednou a lehce, poté podruhé, potřetí a počtvrté. Intenzita se stupňuje a já se začínám potit strachy...
Na konci cesty
Na závěr by se mi hodil ikonický nápoj z cest po Jižní Americe, čaj z koky, ale bohužel zákony České republiky hovoří jasně, a tak si musím vystačit s kávou (bohužel zrovna nemám tu kolumbijskou). Přál bych si se více rozepsat o pocitech, které z autora mám, o jeho silné empatii k chudým duším, které leckdo přehlíží, o jeho lásce k lidem, zvířatům a horám, ale bude lepší, když se začtete do jeho cestopisů a uděláte si obrázek sami. Ta prožitá dobrodružství už jsou jen třešničkou na dortu.
Teď se z nich shodou okolností stávají spolubydlící ve studentské vile. A nejen že spolu musí žít pod jednou střechou, ale i společně velebit vilu. Během jejich společné práce se vynoří pocity, které Avery už dávno nechala za sebou.
