RECENZE: Paranoia

Nerada to přiznávám, ale nijak valně. Celá kniha se táhla jako ten nejhustší sirup, z něhož vám po ochutnání trnou zuby, a většinou se mi zdálo, že se tam vlastně vůbec nic neděje, byť kniha začínala poměrně nadějně.

Děj se odehrává v americkém Edgewateru v Oregonu. Před dvaceti lety se tu stala podivná tragédie, při níž přišel o život nevlastní bratr hlavní postavy Rachel, lamač dívčích srdcí Luke. Nyní o 20 let později se Rachel s touto událostí stále nesmířila a přes to, že má nyní svou vlastní rodinu, duchové minulosti ji pronásledují stále.

Napětí stoupá s datem výročí Lukovy smrti. Místní redaktorka se navíc rozhodla tento starý příběh znovu vytáhnout na světlo prostřednictvím série článků a neustále uhání všechny zúčastněné, aby jí poskytli svůj vlastní pohled na onu událost. To Rachelinu psychickému stavu samozřejmě vůbec nepomáhá a stává se stále ochranitelštější a paranoidnější i vůči svým dospívajícím dětem.

A tomto duchu se odehrává většina knihy. Jedná se především o patlání se v dávné minulosti a dávno mrtvých vztazích. I když se stane něco v současnosti, autorka se to snaží nějakým způsobem propojovat s minulostí, která ale zdaleka není tak zajímavá, jak by se mohlo zdát.

Celé to korunují Racheliny neustálé vzpomínky na onu událost, které ji pronásledují i ve snech a následné prohledávání všech místností v domě, jestli se tam náhodou někdo neskrývá pravděpodobně s úmyslem pomstít Lukovu smrt.

Ani záhadné vraždy, které začnou v den výročí Lukovy smrti, pro mě děj nezachránily. Ty tam totiž plní pouze tu úlohu, že se jednoduše stanou a pak už se po zbytek knihy jenom všichni, včetně policie, bezradně plácají kolem, neschopní zjistit cokoli, co by nějak napomohlo k jejich vyřešení.

Z knihy jsem nabyla dojmu, že autorka měla jakýsi deadline, do kterého musela knihu dokončit, nehledě na to, jak výsledný produkt bude vypadat. Navíc do ní, jak sama přiznává v závěrečné poznámce, ještě našroubovala, podle mě úplně zbytečně, psychoterapeutické sezení s neznámým pacientem, který nám na konci samozřejmě odhalí pointu příběhu.

Samotné rozuzlení se mi ale také zdálo mírně řečeno kostrbaté. Pachatelův motiv by se asi mohl zdát pochopitelný, ale stejně mě autorčino vysvětlení nějak nepřesvědčilo. Stále jsem si musela klást několik pro mě dost podstatných otázek. Já prostě nemám ráda, když pachatel najednou prostě spadne z nebe, aniž by existoval byť jen miniaturní náznak něčeho podivného v jeho chování nebo když o oné postavě je sotva sem tam zmínka a najednou bum! To je náš vrah.

Paranoia tedy moje nároky na dobrou knihu nesplnila, byť měla všechny předpoklady. Škoda. Nicméně na Lisu Jackson zatím zanevřít nehodlám. Stále jsem ještě odhodlaná si přečíst minimálně sérii Alvarezová, Pescoliová, protože z předchozí nedávné ochutnávky jsem se docela dost namlsala.