Není tomu tak dávno, co jsem měl tu čest střetnout se s Petry tvorbou, a dopadlo to naprostým zamilováním se a silným pocitem, že mi pukne srdíčko pod návalem neočekávaně silných emocí. To zaujetí normálností a každodenností si mě během chvil omotalo kolem prstu a já se těšil jak malý kluk, až nastane tato chvíle, a já se budu moci opět ponořit do dalšího jejího románu. Bude mé zamilování pokračovat, nebo náš vztah vyvane do ztracena?
Někdy mě v noci najednou přepadne hroznej strach, až se nemůžu nadechnout, a mám pocit, že možná umírám, ale pak to přejde, já usnu a ráno se probudím, a je další normální den, kdy mě nikdo nemiluje a nic nemá cenu...
Rodina je základ
Příběh, o kterém dnes píši, neobsahuje žádné divoké zápletky, ale přesto vám bude silně povědomý, protože jste nějakou jeho část sami prožili.
Náš hlavní průvodce příběhem je Veronika, matka od rodiny, která začíná malinko ztrácet půdu pod nohama. Akorát to ještě neví. Spokojené manželství, ale přece jen toho sexu už není tolik. Návštěvy u rodičů, které jsou vlastně jen z povinnosti. Dvě krásné, zdravé děti, které se začínají odcizovat a žít ve vlastním světě. A do toho všeho ta neutuchající a drásající chuť na cigaretu! Není vám z toho něco povědomé? Pak je docela možné, že tato kniha vám prozradí něco o sobě samých.
Nerozhodná recenze
Mám silnou tendenci otevřít tuto recenzi větou, že se jedná o klasickou Soukupovou, ale jelikož toho napsala tolik, a já přečetl pouze její dva poslední romány, nemůžu to udělat. A proč to tedy vlastně zmiňuji? Důvod je prostý. Podobnost s jejím předchozím dílem (Věci, na které nastal čas) je tak velká, až mi připadalo, jako by se jednalo o volné pokračování. Kulisy zůstaly stejné, jen rodina se změnila.
Rozbrečím se, nevím jistě, jestli nad chudákem psem, kterýho nikdo nemá rád, anebo nad tím, jakej je otec příšernej sobec, anebo jsem jenom unavená a ve stresu...
Celému příběhu tedy opět vévodí zaměření se na psychologii postav a úplná absence použití přímé řeči, což je zvláštní a občas malinko chaotické, ale dá se na to rychle zvyknout a samotnému vyprávění to vlastně vůbec nepřekáží.
Stejně jako v životě, i v této knize sledujeme dobré i špatné dny celkem obyčejné rodinky, nicméně je jedna věc, která tomu tentokrát chybí. Důvod, proč si mě již zmíněný předchozí román získal, byl ten, že se role vypravěče ujímal mužský i ženský element rodiny, a díky tomu člověk měl opravdu ucelený a vyvážený pohled na věc. V tomto díle se ale nějak pozapomnělo na manžela, z jehož pohledu nevidíme vůbec nic a díky tomu se z něho stává poněkud plochá postava.
To ostatní však funguje velice dobře a čtení mi šlo od ruky jedna báseň. I když mě trochu zklamalo, že manžel nedostal žádný prostor, částečně mi to vykompenzoval nádherně popsaný vztah mezi manželkou Veronikou a jejími rodiči. Zvláště vnitřní dialogy mezi Verčou a její matkou, určitě spousta z vás ocení, protože je velká možnost, že se v tom najdete, i když upřímně doufám, že ne.
Na úplný závěr si neodpustím ještě jednu výčitku a ohradím se k samému konci příběhu, který vlastně neukončil téměř vůbec nic, což pro vás nemusí být vůbec na škodu, ale mě to teda trochu nakrklo. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.
