RECENZE: Mona

Bianca Bellová je česká spisovatelka a překladatelka s bulharskými kořeny narozená v roce 1970 v Praze. Zde vystudovala Vysokou školu ekonomickou a nyní se živí jako tlumočnice a překladatelka z angličtiny. Angličtina je jí velmi blízká, neboť její manžel je anglický zpěvák Adrian T. Bell. Se svou druhou knihou Mrtvý muž (2009) byla nominována na cenu Česká kniha. Tu získala až o 7 let později. Ve stejném roce a za stejnou knihu (Jezero) jí byla udělena také Magnesia Litera a Cena Evropské unie za literaturu. Tento podzim jsme se od ní dočkali nové knihy s názvem Mona, kterou vydalo brněnské nakladatelství Host.

Jak název napovídá, ocitáme se v příběhu ženy jménem Mona. Její život nebyl nikdy lehký. Jako malá přišla o rodiče, kteří byli odvedeni neznámo kam, a vyrůstala schovaná ve sklepě své babičky, aby utajila svoji vlastní existenci a nezmizela stejně jako matka s otcem. V naprosté tichosti a tmě, sama a neustále hladová. My se s Monou ocitáme v čase, kdy je z ní zdravotní sestra, jež se stará o raněné z války a náplní její každodenní práce je převazování hnisajících obvazů a přebalování pacientů, kteří neudrží stolici. Stala se z ní mimořádně silná žena, ale přesto si netroufá svůj nešťastný život nijak měnit. Z mizerného platu, který dostává, dává vše svému nevděčnému synovi Atovi, který ji nikdy nepoděkoval a už ani neví, kdy ji manžel Kamil naposledy políbil nebo se jí dotknul.

Vlastně toho ve svém životě do doby než pozná Adama, moc nemá. Adam je jedním z pacientů, jehož prognóza není příliš příznivá a Mona ani nedoufá, že by se probudil. V podstatě je to ještě chlapec o něco málo starší, než Monin syn, s těžkou sepsí v noze. Ve svém kritickém stavu je navíc uzavřený do sebe, jako by v sobě držel hrůzy, jež zažil. Mona pro to má pochopení a stává se jeho útěchou. A on tou její. Žena mu vypráví své životní příběhy a on jí naslouchá. A tak se pro ni pozvolna stává jedinou důležitou věcí v tomhle šíleném, rozpadajícím se světě a ona pro něj stejně tak.

V příběhu odehrávajícím se neurčito kde, sledujeme, jak se spojují životní příběhy dvou lidí, hlavních postav Mony a Adama. Pohybujeme se hlavně v minulosti a znovuprožíváme spolu s nimi důležité okamžiky jejich životů, které z nich udělali ty, kterými nyní jsou. Kniha není členěná na kapitoly a text je dělen pomocí černých obdélníčků na jednotlivé okamžiky. Tyto pasáže jsou většinou krátké a knížka se mi díky nim lépe četla. Mohla jsem ji vytáhnout kdekoli a vždy jsem stihla, alespoň jednu pasáž přečíst. Uznávám, ze začátku bylo trochu problematické neustálé střídání postav a doby, ve které se děj odehrává, jakmile se ale začalo všechno propojovat, počáteční zmatek zmizel a mně tenhle styl autorčina psaní začal vyhovovat.  

Samotný námět knihy není jednoduchý. Přibližuje nám drsnou realitu života bez slitování a radosti, a tak vám nebude připadat zvláštní, že to je jedna z těch knih, o kterých musíte přemýšlet ještě dlouho po jejich přečtení. Mona a Adam se mi zaryli pod kůži a já se s nimi dokonale sžila. Můj velký obdiv si také vysloužila autorka, jež na poměrně malém prostoru napsala velmi silný a propracovaný příběh.

Pro ty, co o příbězích rádi přemýšlí a chtějí podzimní večery strávit se zatajeným dechem a slzami v očích, je tu Mona, kniha, která vás pohltí a nepustí ani po přečtení.