RECENZE: Hezký, ale narovnej se!

Když jsem ležel mezi nima, nevěděl jsem, ke komu se otočit čelem a ke komu zády, protože je mám rád oba dva stejně. Nakonec jsem se ale otočil k tátovi, protože mi v tu chvíli přišlo, že ho tím třeba udržím doma...

Copak to tu dnes máme?

Autorka se rozhodla nám vyprávět příběh, který je prostý jako život sám. Podíváme se na to, jak se žije trojici človíčků a projdeme s nimi záludnosti a nástrahy 5. ročníku základní školy a poté se přesuneme o 20 let kupředu, abychom s nimi bilancovali nad tím, jestli je ta dospělost tak fajn, jak si to můžou představovat jedině děti.

Dětské kamarádství může být velice silné a intenzivní, až máme pocit, že přetrvá navždy. Z pohledu Nely, Anety a Kryštofa zjistíme, jak může život snadno zamíchat kartami a lusknutím prstu rozdělit nerozdělitelné. Otázkou zůstává, jak se s tím dokážou naši mladí hrdinové poprat. Držíte jim palce?

Bylo mi jí líto, ale smála jsem se jí s ostatníma, protože jsem věděla, že čím víc se jí budeme smát, tím míň se pak budou smát mně...

Co na to říká recenzent?

Lidičky, musím se vám přiznat, že jsem tomu propadnul. Vůbec nemám představu o tom, jak bych se na knížku díval, kdyby mi nevyprávěla to, co jsem na vlastní kůži sám zažíval. Jinými slovy, líbila by se mi, kdybych nebyl zrovna v tom věku okolo třiceti? Nuže, odpověď neznám. Mám silný pocit, že dneska moje subjektivní část zadupe tu objektivní hluboko pod zem. Co nadělám.

Tahle kniha mi strašně moc připomíná víkend. Sobota je absolutně prima, za to neděle už tak fajn není, protože po ní přichází záludné pondělí a s ním ten týdenní kolotoč začíná zase nanovo. Těch pár měsíců ze života páťáků, které mi nabídla první polovina knihy, jsem hltal plnými doušky a dítě ve mně na chviličku opět ožilo a chtělo si hrát.

Pak přišla dospělácká část příběhu a kouzlo se začalo pomaličku vytrácet, až jsem se najednou ocitl na konci poslední kapitoly a všechno to skončilo tak rychle, jako to začalo. Hned jsem věděl, že hodnocení nebude vůbec jednoduché.

Z přátelství nezbyde nic, jen letmý vzpomínky, který se v tom věku, kdy se náhodně potkáme, budou zdát trapný a radši na ně chcete zapomenout, když se vám vybaví...

Rozsudek zní:

Chci být dneska hodnej a taky že budu. Bylo to zkratkovité a postupně to lehounce ztrácelo na tempu a atraktivitě, ale také jsem obdržel spoustu příjemných pocitů a vybavilo se mi pár zapomenutých vzpomínek, které jsem si rád připomněl. Dneska zkrátka hodnotím jenom srdcem a rozum nechávám někde v dáli lelkovat. Dělat všechny ty věci bylo super. Sbíral jsem hokejový kartičky a přicházel o nekonečné hromady pogů, které plnily kapsy šikovnějších kamarádů. A taky jsem strašně rád, že vznikla tahle kniha. Děkuju, Johano. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 82 %