RECENZE: Ďábel a temné vody

Autor knihy, Stuart Turton, nastavil sám sobě pomyslnou laťku poměrně vysoko svým debutem Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové. Proto byl pro jeho fanoušky Ďábel a temné vody jednou z nejočekávanějších knih letošního podzimu.

Obě autorovy knihy mají společný vysoký počet stran a zasazení do historie. Rozhodně se ale nejedná o přesné zobrazení nějakého historického období, v němž se pouze odehrává nějaký příběh. Sám autor v závěru své čtenáře upozorňuje na to, že leckteré podrobnosti či události si přizpůsobil tak, aby mu nepřekážely ve vyprávění jeho příběhů.

Ďábel a temné vody se z valné většiny odehrává na moři, přesněji řečeno na obchodní lodi jménem Saardam. Hned na předsádce knihy naleznete praktickou mapičku lodi s popisky, aby se čtenář lépe orientoval v příběhu. Mezi prologem a první kapitolou je ještě „seznam významných cestujících a členů posádky“, což se hodí, protože těch postav v knize skutečně není málo.

To mi zpočátku trochu dělalo potíže – zapamatovat si jednotlivé postavy a jejich jména. Autor nicméně zvolil velice pomalé tempo, takže prvních zhruba 100 stran se čtenář tak nějak seznamuje s prostředím i postavami. To mi připadalo malinko zdlouhavé, možná až trošku “klučičí“, protože autor je mistr popisu a s popisem lodě Saardam se až neskutečně mazlí.

Potom ale autor začal pomalu odvíjet ten hlavní příběh, na nějž postupně nabaloval a nabaloval další zápletky a tajemství. Předem upozorňuji, že to není úplně jednoduché čtení a je skutečně potřeba se na četbu plně soustředit, aby vám neunikl ani sebemenší detail, protože si pište, že tam ještě rozhodně někde bude hrát podstatnou roli.

Hlavní postavou je neuvěřitelný sympaťák se smyslem pro spravedlnost, hromotluk jménem Arent. Ten se na lodi ocitne vlastně náhodou, i když se vzápětí ukáže, že na této plavbě není náhoda vůbec nic. Příběh mi lehce evokoval atmosféru „Pirátů z Karibiku“ s tím rozdílem, že zde není prokletá Černá perla, ale Saardam, a že se nejedná o pirátskou loď, ale o loď Východoindické společnosti.

I přes to, že se příběh odehrává v roce 1634, chování ani mluva postav tomu rozhodně neodpovídá. V knize je hned několik výrazných ženských postav, které mají na příběh klíčový vliv a tyto ženy se rozhodně nemíní krčit ve stínu mužů.

A kdo je hlavním „záporákem“ příběhu? To je právě ta potíž! Jsou to všichni, nebo naopak nikdo? Nebo jen každý druhý? Nebo je jen jeden a má pouze několik svých poskoků a kompliců? Skutečným charakterem postav si nemůžete být jistí do poslední stránky, což se mi na jednu stranu hrozně líbilo a na druhou mě to hrozně nervovalo a udržovalo v neustálém napětí.

Co mě trochu zklamalo, byl konec. Ne, netušila jsem, jak to všechno skončí, ale když jsem to na poslední stránce zjistila, neměla jsem z toho pocit, že to skončilo „správně“. Autor v závěrečném poděkování uvádí, že díky své manželce konec přepsal, protože podle ní ten původní byl na nic. Já bych si ho teda docela ráda přečetla, protože nechápu, že tento se jí zdál lepší. Jako celek se mi ale kniha velmi líbila už jenom proto, že jsem do poslední chvíle netušila, co se to sakra vlastě vůbec děje a co ještě přijde dál.

Hodnocení: 88 %