RECENZE: Bezvýchodná situace

“We’re not Catholic, but not Protestant, either, really. We’re not anything. We’re just…our own thing.”

Předmluva a něco o autorce

Britská spisovatelka Julie Mayhew u žádného zaměstnání nevydržela příliš dlouho. Novinařina, herectví, scenáristika, všechny tyto obory, přestože v nich byla úspěšná, více-méně opustila, protože se jí zdály málo kreativní. Konečně však přece jenom zakotvila. Věřme, že psaní románů, které jí jde moc dobře, už má kreativity dostatek, a my si tak užijeme ještě spousty jejích zajímavých příběhů.

Doposud psala spíše pro mladé, thriller Bezvýchodná situace je však prvním románem určeným pro dospělé. Jako inspiraci k místu děje si prý vzala divoký ostrůvek Sark, který se nachází v Lamanšském průlivu. Nejsou zde žádné automobily a lidé se přemisťují jen na koňských povozech či na kolech. Ostrov měří pouhých pět a půl kilometru čtverečního a žije tu jen asi šest set obyvatel. Doporučuji podívat se na fotografie, kterých je na internetu víc než dost. Já to udělala až potom a mohu říci, že i když je fiktivní příběhový ostrůvek Skřivan (Lark) ještě menší, a obyvatel má dokonce jen něco přes dvě stě, přesně tak jsem si ho představovala. Je nádherný, ryzí a nedotčený civilizací. Jako byste se přenesli o dvě, tři až čtyři století zpět. A to, bohužel, se vším všudy…

„Venku svítí jen srpek měsíce. Byla to ideální noc, aby člověk zaspal svoje problémy, anikoliv aby vstal a šel jim čelit. Ale přesto byly ten večer za soumraku i uprostřed temné noci viděny po celém ostrově a chovaly se neposlušně – jak mají dle Knihy přísloví ženy ve zvyku. Byly hlučné a tvrdohlavé, odmítaly zůstat ve svých domovech, proklouzly ven klíčovými dírkami. Byly viděny v ulicích, číhaly za každým rohem.“

Ostrov a jeho temná zákoutí

Na ostrov Skřivan, izolovaný kdesi uprostřed severního Atlantiku, jednoho dne připluje Debra se svou šestnáctiletou dcerou Violou a její fenkou Dot. Po prožitém traumatu sem jedou s nadějí, že zde najdou klid, zapomnění, štěstí a především bezpečí. Ještě netuší, jak těžké bude se do zdejší komunity začlenit, a že možná nakonec vůbec nebudou chtít. Návrat na pevninu je však téměř nemožný…

„Ten ostrov představoval jejich spásu.“

Současně s Debrou, Violou a Dot, přicestuje ještě jeden cizinec (jak místní příchozím sveřepě říkají). Je jím charismatický učitel Ben. Starší dívky (o kterých bude ještě řeč) si jej okamžitě zamilují, a nejenom proto, že má iPhone (který tu stejně nefunguje). Ben je pohledný a jiný (čti – normální). To se však má brzy změnit…

Do Bena se zamiluje další protagonistka příběhu – učitelka slečna Cedarsová, která už zapomněla, že její křestní jméno je Lea. Že to zní záhadně? Máte pravdu, na ostrově, jak zjistíte, je toho mnoho záhadného, něco je však jasné jako facka. Je zde moc málo mužů – či výstižněji – příliš mnoho žen - a ženich se tu hledá jen velmi obtížně.

Máme tu ale ještě „čarodějnici“ Margarittu, a ta leccos zmůže, a také ředitele školy Cranea, ten zas leccos ohlídá (anebo právě naopak?) a hlavu ostrova, kterou je hrabě, žijící osamoceně v domě na opuštěném panství. Je vlastně imaginární – nikdo ho nikdy neviděl – vy se s ním však setkáte, to slibuji. A co (ne příliš zaměstnaný) celník Saul? Hodně toho ví, ale je opravdu tak hodný, jak vypadá? Taková konstelace, jak asi tušíte, nemůže věstit nic dobrého…

Abych to zkrátila – tři Nejstarší dívky jsou velké kamarádky. Scházejí se (proti pravidlům) na mytickém místě s názvem Kruh sester a něco tam vyvádějí. Že by černá magie? Viola se k nim přidá, dívky ji mezi sebe přijmou, a ona pomalu, ale jistě přebírá vedení. Někdo je však, zdá se, sleduje. Mezitím Leou, která poprvé v životě okusila milování, zmítá láska, touha a žárlivost. Ben je až příliš oblíbený. Ostatní muži v hospodě, kam ženy smějí jen jednou týdně, kují svoje pikle, a jejich manželky je v tom doma podporují. Pak se ale znenadání u kamenného Kruhu sester objeví mrtvola. Jde o mladého chlapce s kozlími rohy na čele…

Ženské přátelství je velmi temné prostředí!“

Doposud semknutá a silně nábožensky založená komunita, se svými vlastními pravidly a zákony, jako kdyby se začala rozpadat. Rána ještě není smrtelná a místní lidé, v poslední křeči a každý podle svých možností, aby svá hrůzná a po generace střežená tajemství ochránili, zakročí tím nejkrajnějším a nejzoufalejším způsobem. Peklo – tak by se možná mohlo nazvat to, co nastane…

„Lidé je viděli, jak se vzdalují od světla a přibližují k temnotě. Během tohoto svého úpadku byly spatřeny nahé. Říkalo se, že existují fotografické důkazy. Fotky byly pořízeny za účelem svědectví a nastolení spravedlnosti. (Proč jinak by je někdo pořizoval?) Sice nebylo známo, kde je vyfotil ani kdo snímky nyní vlastní, ale to by zajímalo jen nějakého chlípníka...“

Verdikt

Víc neprozradím (chtěla jsem vás jen nalákat), ale věřte, že se máte na co těšit. Příběh je psán zvláštním stylem, s jakým jsem se myslím ještě nesetkala. Každá zainteresovaná postava jej vypráví po svém a v jiné časové linii. To vám sice může způsobit lehkou dezorientaci a občas se asi budete muset o pár stránek vrátit, ale zároveň vás jejich odlišné pohledy tak upoutají, že si vyvrcholení toho, co se na ostrově děje, a k čemu se schyluje, rozhodně nebudete chtít nechat ujít.

Postupně s překvapením zjistíte, že je tento příběh nesmírně napínavý. Na jednu stranu budete z celého srdce chápat a fandit těm, kterým se podařilo z ostrova odejít, a na druhou stranu totéž pocítíte k lidem, kteří zůstali. Julie Mayhew vám to dokáže vysvětlit tak, že porozumíte.

Svou roli hraje zřejmě (kromě všudypřítomné mlhy) i téměř gotická atmosféra, kterou se autorce podařilo výborně vystihnout. Vytvořila tak znepokojující thriller s psychologickými prvky a historickými odkazy, hraničící až s mysteriózním hororem, který s detektivkou nemá vůbec nic společného. Ať už dopadne jakkoliv, zůstane po něm smutek, nepříjemná pachuť a údiv, ale vy přesto budete rádi, že jste si ho přečetli. A ještě radši, že už ho máte (v tom dobrém slova smyslu) za sebou.

Hodnocení: 80 %