Hledání druhé Země - knižní recenze

Stuart Clark, britský autor a vědec astrofyzik, je také novinářem a redaktorem nejúspěšnějšího britského astronomického časopisu Astronomy Now. Přispívá do časopisů New Scientist, BBC Focus, The Times, Guardian a Economist a můžeme jej také často vidět v pořadech BBC. V mnoha zemích koná populární přednášky. Je autorem díla „Králové Slunce: Neočekávaná tragédie Richarda Carringtona a vyprávění o tom, jak začala moderní astronomie“, které v roce 2007 získalo cenu The Best Professional/Scholarly Book in Cosmology and Astronomy od Asociace amerických vydavatelů. Kromě toho byl jako autor v roce 2008 nominován na hlavní cenu Royal Society Prizes for Science Books. Stuart Clark učí na Hertfordshirské univerzitě a je, překvapivě, i vynikajícím kytaristou.

Kniha Hledání druhé země se Clarkovu žánru nijak nevymyká. Mě zavedla, ať už přeneseně, anebo doslova, do zcela jiných světů. A není divu, vždyť právě o nich pojednává. Ocitla jsem se ve vesmíru, uprostřed mnoha milionů hvězd a vstřebávala vjemy, o kterých jsem doposud neměla ani tušení. Přiblížila jsem se pocitu, že vím, jak vesmír vlastně funguje, jak vznikla naše sluneční soustava a jednotlivé planety, co jsou to dvojhvězdy a trojhvězdy a proč mají každá jinou barvu. Jak to, že se hvězdy třepotají? A jak ovlivnil Dopplerův jev, rotující reproduktor, zkrátka zvuk a pohyb Harrisonovu kytaru, Hammondovy varhany a hudbu vůbec? Proč vznikla spektroskopie a jak souvisí s Prahou? A věděli jste, že astronomie bez fyziky a chemie není nic?

Největší otazník však autor umístil za větu: Nalezneme někdy dvojče naší planety? Vše napovídá tomu, že ano. Ve vesmíru je tolik různých těles – rotujících glóbů, ohnivých vulkánů, plynových koulí, černých, rudých, modrých a bílých planet, plných větrných bouří, roztavené lávy nebo bouřících oceánů, se dvěma slunci či sevřené v ledovém krunýři. Dnes jich známe již 860! Jsou zde však i planety podobné té naší – Zemi, a také mlhoviny, podobné té, ze které vzešla celá naše existence.

Vedle toho mi kniha dala nahlédnout ještě do jednoho světa. Pozemského, mnohdy nezáviděníhodného světa vědců, jejichž zkoumání může trvat i desetiletí než, přes všechny náhody, okolnosti a souvislosti, dojdou k objevu. Je to svět plný nadšení z poznání, ale i zklamání z chyb, protože i vědci se mohou mýlit. A my jim to odpouštíme. Jsme zvědaví a jejich trpělivost a neúnavnost je tak obdivuhodná

…v současné době už jen ustavičně zesložiťujeme aktuální model, aby dokázal vstřebat stále nové a nové poznatky, které jeho původní podobě neodpovídají. Nezačíná toto udržování starých představ překážet dalšímu postupu při poznávání kosmu? Snad je načase opustit staré paradigma a začít budovat nové….

Stuart Clark v tomto díle nezapomíná ani na sebe. Dozvěděla jsem se o jeho životní krizi a dilematu rozhodování. Uvědomila jsem si, že vědec je také jenom člověk a že krok zpátky může někdy znamenat velký posun dopředu. Přestože autor spíše neotřele konstatuje, než vypráví nebo vysvětluje, jedná se o skutečný, nevymyšlený příběh, který si najde čtenáře jak mezi odborníky, tak i laiky. Těm jsou pak učeny i uvedené odkazy, kterými je celý text doprovázen. A na konci je jmenný rejstřík a slovníček zkratek, které jsem shledala velmi užitečnými. Doslov odborníka na slovo vzatého, Dr. Petra Škody ze Stelárního oddělení Astronomického ústavu AV ČR mi otevřel oči a překlad Jiřího Langera mi pomohl lépe porozumět některým pasážím. I díky tomu jsem 208 stran přečetla…rychlostí světla….