Hana od Aleny Mornštajnové jako objev roku? Pokračování recenze z Dobro.druha

Román Hana Aleny Mornštajnové je skutečným klenotem v současné knižní produkci. Vyjímá se jak tematicky, tak vytříbeným slohem a logicky členěnou strukturou.

Autorka zpracovává dvě autentické historické události, které se vzájemně prolínají do velmi fungující dějové linky, a to tyfovou epidemii, která vypukla roku 1954 ve Valašském Meziříčí, a transport tamní židovské komunity do Osvětimi.

Přestože se jedná o velice tíživou tématiku, podařilo se autorce vytvořit především čitelný a strhující příběh, který nás nutí přemýšlet nad hodnotami a vnímáním okolního světa. Téma samoty, odloučení, vyděděnosti je determinujícím znakem celého románu. Ono hledání sebeuspokojujícího klidu je zde jistou neznámou, nedosažitelnou konstancí. Přesto se v závěru ocitáme ve zlomové chvíli, které v nás zanechává teplý pocit, pocit naděje.

Hlavní hrdinkou románu je bezpochyby Hana, přestože se její osud silně prolíná s Mirou, holčičkou, se kterou postupně dospíváme, a i díky ní rozplétáme nečitelnou a tolik uzavřenou Hanu. O té víme jen to, že je tetou Miry, přežila tyfovou epidemii a na předloktí má vytetované číslo.

V průběhu pročítání tří velice vzájemně propojených částí se před námi otevírá bolestné vyprávění, které ukazuje, že vztahové trýzně jsou mnohdy určující pro náš celoživotní boj. Vracíme se v čase, odkrýváme tíhu zamilovanosti i zranění, rodinná pouta, křivdy, přátelství a nutnost bližního.

Kolikrát si Elsa Helerová přála, aby mohla vrátit čas?

Nádherný, konkrétní, bolestný, a přitom tak lehce napsaný příběh nás nepustí, čteme nepřetržitě, v napětí a očekávání, zda se ono světlo ve tmě událostí rozsvítí…