Sobotní rozjímání: Elementy hlubokých čtenářských prožitků

Kolorit emocí

Na horních příčkách mého žebříčku jsou knihy, jejichž společným jmenovatelem je utrpení. Hlavní postavy jsou emočně rozervány a proplouvají životem skrze divoké, rozbouřené vlny každodenní reality. Je to zneklidňující? To vskutku je a ten pocit mě jako čtenáře vysoce obohacuje, protože když hrdina prožívá bolest a příkoří, dokážu k němu silně přilnout a to je krásné. Nechte mě projít peklem a já vám ukážu nebe. Hledejte krásu v ošklivosti. Tyto myšlenky vyjadřují kontrast, který je potřebný pro vytvoření prostředí, jenž dá vzniknout postavám, které nejsou ani černé ani bíle, ale dokážou zářit koloritem emocí, a díky tomu si je zamilujete. Mistrem této disciplíny je například Anthony Doerr, jehož tvorbu pouze nečtete, tu cítíte a prožíváte každou buňkou svého těla.

Tlustopis

Mám rád povídky a zároveň je nesnáším. Není nic horšího než když se začtu do skvělého příběhu, párkrát otočím list a najednou zazvonil zvonec a povídky byl konec. Mé srdce tluče pro těžké, poctivé bichle, které mi dělají společnost několik týdnů a za tu dobu se mi stanou věrnými parťáky do nepohody. Skvěle napsaný příběh dostává nový rozměr, když je obohacený o řadu vedlejších linek a postav, které dostanou nebývalý prostor. Netvrdím, že dobrá kniha musí mít mnoho stovek stran, rozhodně jsem ale toho názoru, že když má spisovatel co říct, nemělo by mu být bráněno. Dobrým příkladem je například román Svědectví od Stephena Kinga, který vyšel nejprve ve „štíhlejší“ verzi a až později si sám Stephen vydobyl vydání verze „plnotučné“, za niž jsem vděčný, protože každou stránku navíc jsem si užil.

Do hloubky, prosím!

Příběh s „plochými“ charaktery postav u mě neobstojí, byť je napsán sebepropracovaněji. Takovéto knihy jsou pro mě jen jakousi jednohubkou, která může být sice uspokojivá, avšak její chuť se rychle vytrácí. Mé čtenářské chuťové pohárky vyžadují spletitou fázi poznávání neznámých lidí, kteří se mění kapitolu za kapitolou, až se z nich nakonec stanou mí hrdinové a přátelé. Oním důkazem místo slibů, by zde mohl být titul, který to s vykreslením charakterů myslí opravdu vážně. Řeč je o knižní perličce s názvem Neviditelný život Euridice Gusmaové, ve které se autorce povedlo vystihnout skutečnou hloubku za použití kontrastu mezi přítomností a minulostí, takže se dočtete nejen to, jakou má postava povahu, ale také dřívější události, které onu povahu utvářely.

Doznívání

Závěr je důležitý, když se kruh uzavře, je konec. Opravdu? Nikoliv! Ty nejmilovanější knihy si s sebou odnášíme i po jejich dočtení ve formě myšlenek, které v nás silně rezonují. Žijeme své obyčejně neobyčejné životy a v našich hlavách s námi přebývají i naši knižní hrdinové, kteří nás umí jak rozesmát, tak i rozplakat. Když v nás literatura doznívá, znamená to, že příběhy a postavy v nich získávají nesmrtelnost.

Tento článek není patentem na to, jak má vypadat dobrá kniha, ale pouhým zamyšlením jednoho čtenáře nad tím, jaké čtivo mu přináší největší dávku radosti, protože o čem jiném je čtení než o radosti. Doufám že jsem vám pomohl zavzpomínat na vaše největší knižní lásky a přeji vám co možná nejvíce hlubokých, čtenářských prožitků jak v tomto roce, tak i v těch nadcházejících.