Kyselá těšínská jablíčka

Těšínská jablíčka. A ještě kyselá… Mohlo by se zdát, že spojovat něco takového s válkami, byť polozapomenutými, se ani trochu nehodí. Vždyť jaképak plané sliby či naděje nebo marné utěšování, jak si každý pod těmi jablíčky představí. A přece asi nejlépe vystihují obsah knížky. Na území Těšínského knížectví si po první světové válce dělaly nárok Československo a Polsko a našly pro to dostatek historických, ekonomických i etnických argumentů. V lednu 1919 spor vyvrcholil sedmidenní válkou, v níž nejprve československé legie obsadily většinu Těšínska, aby později z rozhodnutí politiků ustoupily na hranici probíhající po řece Olši, jíž se v Polsku říká Olza. Části Těšínska, která připadla Československu, se proto v Polsku začalo říkat Zaolží a její návrat se stal jednou z konstant polské zahraniční politiky a především československo-polských vztahů. Na konci září 1938 přinutila polská vláda mnichovskou dohodou právě zdeptané a oloupené Československo, aby jí pod hrozbou vojenského útoku Zaolží vydalo. S koncem druhé světové války se spor o Těšínsko rozhořel znovu a také tentokrát to byli českoslovenští vojáci, kteří obsadili v červnu 1945 část Ratibořska. Opět se museli stáhnout a v dalších měsících tu proti sobě na obou stranách hranice stála mohutná vojska čekající jen na rozkaz k útoku. Kdyby nebylo sovětských jednotek, které je od sebe oddělily… Nakonec na zásah Stalina musely obě země uzavřít v roce 1947 spojeneckou smlouvu, ale hraniční otázky definitivně vyřešily až o jedenáct let později. Těšínsko s jeho pestrým národnostním složením prožilo mezi léty 1918 a 1947 opravdu hodně těžké chvíle, pronásledování tu poznali na vlastní kůži Češi, Poláci, Němci, Šlonzáci i Židé, kteří mnohokrát uvěřili planým slibům probouzejícím plané naděje. A když to zjistili, už jim nepomohlo žádné utěšování, dostali jen další plané sliby a naděje. Ta těšínská jablíčka byla často opravdu hodně kyselá…

Sdílet 0