Ladislav Zibura, Všechny cesty vedou do Santiaga – Jediný trek, který musíte absolvovat! | RECENZE

Putovali jsme odlišným tempem, spali na různých místech a odnášíme si jinou zkušenost. Přesto jsme se všichni střetli právě na tomto místě. Zdá se, že všechny cesty vedou do Santiaga...

Buen camino!

Někdy je to humorný zážitek, žít ten život, nemyslíte? Někdo se na putování chystá celý život, jiný celý život putuje. Někdo v osmnácti letech prožívá svůj nekonečný party life, jiný pracuje na vybudování mnohamilionového startup projektu, a Láďa se vydal do Saint-Jean-Pied-de-Port, kde započal svoji první Svatojakubskou cestu. Uběhlo deset let, a téměř třicetiletého majitele nejvtipnějšího autíčka na světě, zavolalo camino znovu. A tak se začaly plnit stránky této knihy.

Vystupujeme do tmy a já tuším, že každému běží hlavou totéž. Právě jsme se naposledy vezli. Teď už to bude na nás. Bude to na nás všech společně...

Všechny cesty vedou do Santiaga

Návštěva toalety

Se svým pohodovým stylem a optimistickým pohledem na svět by klidně mohl psát o svých cestách mezi koupelnou a záchodem, a v knihkupectvích by stál hrozen lidí, netrpělivě čekající, až se na ně dostane řada a dostanou svůj příděl dobré nálady zabalené do knižní podoby. Záchodové dobrodružství Ladislava Zibury by šlo na dračku. Nezasmáli jste se mému vtipu a stydíte se za můj pokřivený smysl pro humor? Pakliže ano, jsem rád, že svět je ještě v pořádku.

A teď už trochu vážněji. Ti z vás, co již četli předchozí autorovy knihy, přesně vědí, co očekávat. Vy ostatní nastražte uši. Nebo vlastně oči. Od první chvíle, od první stránky, je Láďa bohatě zásobený municí laskavého humoru a neváhá ho použít. Nejde se vyhnout lásce k Ziburovi, nejde se vyhnout slzám, které tečou z vašeho zraku v divokých peřejích, a vy se jen nekontrolovatelně řehtáte jako blázni.

Míra luxusu je podobně rozmanitá jako cena – pohybuje se na škále mezi vězením v Thajsku a turistickou ubytovnou ve Švýcarsku. Jistotu máte ovšem v tom, že se všude vyspíte špatně, jen pokaždé z jiného důvodu...

Prostor pro rýpala

Naposlouchal jsem spousty rozhovorů s autorem, a došel jsem k závěru, že tak pozitivního člověka nelze kritizovat, už jen proto, že kritika by po něm sjela jako déšť po lopuchu. Z toho důvodu to, co napíšu dál, nepovažuju ani tak za kritiku, jako za mé vlastní recenzentské rýpalství.

V jednom okamžiku jsem se paradoxně nejvíce pozastavil nad pozitivitou samotnou. Z celého cestopisu jsem cítil, že Láďa dává nerad negativní zážitky na odiv, a když ho něco bolí nebo se mu něco nepovede, jako by si to bral osobně a nechtěl svými nářky zatěžovat čtenáře. Na jednu stranu ho chápu, přece jen se snaží šířit hlavně dobrou energii, ale zároveň si říkám, že je to vlastně velká škoda. Kdybych si s ním prožil víc negativních zážitků a poznal jak se s nimi dokáže nebo nedokáže vypořádat, prohloubilo by to můj prožitek. Netvrdím, že v knize vždy svítilo jen sluníčko, ale když přišly mraky, Láďa je kvapem odháněl pryč.

Máte pocit, jako kdyby se všechny vaše starosti rozplynuly spolu s ranní mlhou v údolí. A to jste na cestě teprve první den. Kolik svobody a radosti vám asi přinesou další týdny?...

Dva za cenu jednoho

Na závěr bych zmínil ještě jednu malou výtku, jejíž řešení mi však poskytl sám autor. V knize se nepoužívají fotky, ale ilustrace. Sice jsem slyšel, že důvodem je, aby čtenář použil svoji fantazii, ale mně tam stejně ty fotky chyběly. Naštěstí ale existuje skvělý filmový průmysl, který dodává obrazový materiál do každé domácnosti! Pokud toužíte po fotografiích z camina a zároveň chcete cestopisu přidat další rozměr, dychtivě doporučuji film s názvem Pouť, který se s knihou dokonale doplňuje. Užijte si svou cestu, jak nejlépe dovedete. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.