RECENZE: Tiché roky

Sice svým přiznáním pravděpodobně přivodím nejednomu knihomolovi bolest krční páteře způsobenou mohutným, nesouhlasným kroucením hlavy, ale musím s pravdou ven: od Aleny Mornštajnové jsem před Tichými roky nic nečetla. Obvykle totiž vyhledávám žánr fantasy, young adult a sem tam dokonce i sci-fi. Proto jsem k Tichým rokům původně přistupovala s respektem a zdráhala se, zda budu tím pravým člověkem pro napsání recenze. Nakonec jsem ale neodolala masivnímu adorování této autorky napříč knižní komunitou a rozhodla se dát jí šanci.

Dojmy ze čtení

Po překonání několika prvních stránek se ve mně mísily nejrůznější pocity. Od akčního fantasy s nadpřirozenými postavami jsem najednou přeskočila k tématu odhalování rodinných vztahů v komunistickém Československu, což byl ohromný nezvyk. Nakonec mě ale kniha zaujala a já si užívala postupné proplétání osudů jednotlivých postav, jejich emoce a především poselství, jak důležité je ve všech vztazích umět, a hlavně chtít komunikovat a vzájemně se pochopit.

Přibližně od strany 160 začaly být Tiché roky dokonce i napínavé. Zvědavost mnou cloumala jako zimnice a já nemohla knihu odložit, dokud jsem nezjistila, jak to všechno skončí.

Příběh je napsán čtivě a zároveň stylisticky velmi vydařeně. Časové linky se střídají s minulostí a přítomností a vše do sebe postupně krásně zapadá. Jako zajímavost musím podotknout, že každá kapitola končí stejnými slovy, kterými začíná ta následující. Co se týká konce, mohu jen prozradit, že zde čtenář dostává prostor pro vlastní fantazii, což mě osobně trochu zklamalo. Po všech peripetiích bych uvítala trochu rozvitější završení příběhu.

Když jsem teď seděla u stolu a pozorovala barevné ptáčky, začaly se mi před očima vynořovat desítky podobných vzpomínek a najednou mě napadlo, že můj otec není a nikdy nebyl dobrý manžel a Běla je u nás nešťastná.

Koho budou Tiché roky bavit?

Kromě vášnivých fanoušků děl Aleny Mornštajnové potěší Tiché roky i čtenáře této tvorby neznalé. Nadšení budou jedinci, kteří v knihách vyhledávají propracovanou charakteristiku postav, složité rodinné vztahy a zbožňují, když se dějové linky vzájemně protnou. V neposlední řadě si přijdou na své také milovníci hudebních nástrojů.

O čem Tiché roky vypráví?

Alena Mornštajnová nás ve své novince zavede do komunistického Československa, do rodiny Žákových. Setkáme se zde se zakřiknutou Bohdanou, která má velmi složitý vztah s otcem, dobrosrdečnou Bělou, do sebe uzavřeným komunistou Svatoplukem, sebevědomou klavíristkou Evou a dalšími neméně zajímavými osobnostmi.

„Blanko”, osloví babička svou vnučku Bohdanu. Ale kdo je Blanka? Proč o ní Bohdana nikdy neslyšela? A proč jí o ní vlastní otec lže? Bohdaně je jasné, že narazila na citlivé téma. Některé okolnosti jejího narození jsou dodnes nevysvětlené a rodina o nich odmítá mluvit. Otec s ní pro jistotu nemluví téměř vůbec.

Blanka s tím může mít něco společného, proto se dívka rozhodne na vlastní pěst najít své další příbuzné. Podaří se jí sehnat několik adres, na které zašle dopisy. Když se jeden z nich vrátí, jeho obsah je natolik ošklivý, že Bohdanu vyděsí a odradí od dalšího pátrání. Je jasné, že právě šlápla do vosího hnízda a mohlo by to mít fatální následky. 

„Blanko, Blaničko.” Usměje se. Jmenuju se Bohdana. Zmateně se obrátím k otci. „Blaničko,” zopakuje babička, ale když zavrtím hlavou, otec mi sevře paži. Podívám se na něj. Uhne očima. „Blanka byla její sestra,” řekne netrpělivě. „Už umřela.” Vím, že lže. Prozradil mi to uhýbavý pohled a záblesk předchozí vzpomínky.

Mezitím se odvíjí příběh jejího otce, Svatopluka. Poznáváme jeho dětství, podmínky, ze kterých pochází, školní léta i dospělost. Jsme svědky formování jeho osobnosti a názorů. Ať už chceme, nebo ne, časem začneme chápat, proč je jeho vztah k Bohdaně utopený v prázdnotě a odtažitosti.

A víc vám prozrazovat nebudu, protože i zdánlivá maličkost vás může ochudit o krásu příběhu. Kniha rozhodně stojí za přečtení – ať už z hlediska historického, kdy můžete nahlédnout do života lidí během komunismu, tak z hlediska psychologického.