Rozhovor s autorem knihy "Dělám si to sám" - Martinem Vášou

Předtím, než se započal můj rozhovor s autorem knihy „Dělám si to sám“, Martinem Vášou, objednali jsme si, ne náhodou, kávu ze Starbucks. Hlavní hrdina jeho knihy ji rád pije. Ptám se, zda si dá stejně složitou variantu. Ne, usměje se. Já jenom latté bez laktózy. Jeho dynamická, odvážná kniha je dílem velmi čistého a introvertního muže, který sedí nesměle naproti mně a vypadá, že si ani neuvědomuje, jak velká věc za ním stojí.

Jste redaktorem časopisu Esprit Lidových novin, živíte se slovem. Chtěl jste své dílo učinit hmatatelným nebo bylo vydání knihy Vaším dlouhodobým snem?

Živím se slovem, to zní hezky. (smích) Nevím, zda to byl přímo můj sen, spíše jsem nad tím vždy uvažoval. Lidé, kteří čtou mé fejetony, mi často říkali: „A kdy to vydáš jako knihu?“ Jednou jsem se vzbudil a řekl si, že bych to měl zkusit. Oslovil jsem pár nakladatelství a ozvali se z Motta. Programová ředitelka mi poté přiznala, že ji zaujalo mé jméno, neboť se tak jmenovala její první láska. A já dostal zelenou…

A je teď Martin Váša více redaktorem nebo spisovatelem?

Určitě redaktorem. To mě živí, dělám to dlouho a cítím se v tom jistě. Vydání knihy pro mě byla zkouška. Nyní čekám, jaké budou ohlasy. Vlastně se stydím označovat sám sebe za spisovatele. Nevím, zda můžu? To ukáže až čas.

Vycházíte ze svých osobních deníků, přestože na začátku zmiňujete "Byť jsou postavy a události následujících stran leckdy inspirovány skutečnými postavami a událostmi, tato kniha je fikce. Podle neskutečných událostí". Mám pocit, že máte obavu, kolik autentičnosti jste své knize dal.

Ano. Někdy se v tom lidé nachází a komentují to. A občas tam nachází i věci, které tam nejsou. Poté za mnou přijdou s tím, že se jím to nelíbí a ptají se „Takto mě opravdu vidíš, Martine?“. Je těžké jim vysvětlit, že mi byli pouze inspirací, ale nejsou to oni. Někteří si mou knihu kupují dopředu s tím „přečtu to, protože tam píše o mně“. A to je chyba.

Jde se vůbec při psaní vyhnout autobiografičnosti?

Já si upřímně myslím, že ne. Každý autor musí vycházet ze sebe. Někdo to překroutí úspěšněji, někdo méně. Já jsem byl inspirovaný knihami, které podle mě tolik překroucené nejsou. Říkal jsem si, proč měnit své jméno, proč měnit toto a támhleto, když takhle to je a v téhle podobě se to možná děje i jiným. Tak jsem to tak nechal.

Váš příběh popisuje život Martina. V mysli si Martina musím ztotožnit s Vámi, to ani jinak nejde.

To ano.

Popisujete jeho vztahy, střety s osobními i nadosobními cíli. Je to o vztahu k lidem, o společnosti, o světě. Jak vznikala celá dějová linka?

Původní plán bylo napsat něco, co skutečně odrazí můj život a vystihne věci, které se dějí i jiným, ale tolik se o nich nemluví. Sám jsem pocítil, že když čtu knihu, kde se setkávám se situacemi, které se mi samy dějí, je to pro mě úlevný pocit – „nejedu v tom sám“. Psal jsem to za pochodu. Takže to, co se dělo mně, se odehrávalo i v knize. Prokládal jsem to starými událostmi, křivdami i radostmi. Chtěl jsem, aby to bylo aktuální, naťuknout problematiku uprchlíků, volební výhru Trumpa i otázku homosexuality. Neměla to být gay kniha. Chtěl jsem to tiše. Tak, aby si to čtenář celou dobu uvědomoval, ale nebylo to o tom.

Někteří Vás ale do gay literatury škatulkují. Podle mě má Vaše kniha velmi přirozené poselství. Nevnímáte to vlastně tak, že jste něčemu přispěl?

Vlastně ano. I když jsem to tak nechtěl. Doufal jsem, že si čtenář uvědomí, že gay člověk není jiný než hetero člověk. Je to to samé. Homosexuál i heterosexuál může být různého charakteru. Je nás spousta a každý je jiný. Chtěl jsem se vyhnout všem stereotypům a ukázat, že v tom není rozdíl. Že sexualita není určující.

Vaše kniha je velmi osobitá, vtipná…

To doufám. (smích)

…ale hlavní postava Martin je v mnohém ztracený. Chtěl jste mu propůjčit kus svého já?

Myslím, že i já jsem hodně ztracený, možná ještě víc než Martin. Vždycky, když píšu a promítám tam sebe, říkám si, že bych byl rád víc jako on. Přestože je ztracený, dokáže si zachovat humor. Nevím, jestli tohle úplně dokážu, možná až s odstupem. Věřím, že každý si připadáme trochu ztracení. Doufám, že se nebudíme s tím, že jsme dokonalí a máme všechno pod kontrolou, že je všechno tak, jak by být mělo. Nic není stoprocentní. Všichni asi máme miliony pochyb a otázek, na které možná nikdy nenajdeme odpověď. To se ale dostávám do hlubokých úvah.

Martin Váša pochází z Děčína, města tak akorát velkého, tak akorát hezkého, ležícího na severu Čech. Vystudoval Evropskou obchodní akademii a pokračoval na ZČU v Plzni, kde získal bakalářský titul v oboru Cizí jazyky pro komerční praxi v kombinaci angličtina a francouzština. Po škole se přesídlil do Prahy, kde půl roku pracoval jako modelingový booker, ale už v té době vycházely jeho články jak v médiích tištěných, tak na internetu. Poté se stal redaktorem a pracoval a pracuje pro časopisy jako InStyle, Moje psychologie, Marianne, Muži v Česku nebo Reportér. Trvale však kotví v Espritu, stylovém magazínu Lidových novin.

Takže jste Martinovi daroval vlastnosti, které Vy sám nemáte a chtěl byste mít. Mám to tak chápat?

Mně se na něm líbí, že si uvědomuje, že cokoliv špatného se mu děje, jednou skončí. Dokáže tak s problémem nakládat s humorem, vtipem a na všem vidí něco dobrého. Ve ledasčem nachází také něco ironického, někdy až absurdního. To se mně vždy nedaří. Takže si myslím, že je Martin trošičku víc „cool“ než já.

Není to Martinovo životní putování putováním za láskou? Nehledá ji?

Hledá. Zároveň hledá důvod. Není si jistý, zda je to tím, že je tak nastavený, nebo tím, co se mu dělo a děje. Vlastně ji hrozně moc chce a trápí se, že neví proč.

Považujete i Vy lásku za spásu problémů tohoto světa?

To je dobrá otázka. Pokud ji budu brát obecně, a nejen k partnerovi, tak určitě ano. Myslím si, že by lidé měli více milovat a méně nenávidět. To dokáže vyřešit mnoho problémů. Spousta špatných věcí, které se nám dějí, jsou dány jen tím, že jsme nenávistní. Ale i v osobním měřítku je to krásný pocit. Člověka opravdu uklidní, když se má ke komu vrátit domů.

Říká se, že když autor píše autobiografické dílo, je to vnitřní terapie. Bylo to tak i u Vás?

Rozhodně je to terapie. Ale pro mě to tak bylo už, když jsem si vedl deníky, psal fejetony. Takže bych doporučil každému i tomu, kdo není spisovatel, aby si věci zaznamenával na papír. Nastaví tak sám sobě zrcadlo.

Uvedl jste, že byste byl rád jako Carrie Bradshaw. Tuto paralelu, byť možná byla míněna v lehkém vtipu, ostatně nejde nepostřehnout. Osud máte v mnohém podobný, opravdu se v této fiktivní postavě nacházíte?

(smích) Kéž bych měl stejný šatník. Kdyby mě platili tak, abych si mohl dovolit kupovat tak skvělé věci, byla by to nádherná paralela. Bohužel to se neděje. (smích) Já se přiznám, že jsem s tou postavou vyrostl, stejně jako s Jessicou Fletcherovou. To psaní se člověku tak líbí, že to chce zkusit. Tak jsem i já začal psát do šuplíku. Pamatuji se, když jsem psal článek v době, kdy se věci ještě ukládaly na diskety, a po letech jsem ho našel a byl napsán takovou „Carrie-formou“. Takže mě to asi ovlivnilo. Sám se ale rozhodně necítím být jako ona, nepromítám se do ní.

Hledáme-li Vaše knižní inspirace, najdeme konkrétní?

Kromě Sexu ve městě určitě Deníky Bridget Jones od Helen Fielding, toho si všimne každý, deníková forma není až tak častá. Lena Dunham se svou knižní prvotinou Holka a ne ledajaká. Inspirovala mě také komička Amy Schumer, která má své alter ego, se kterým vystupuje a napsala o něm knihu. Její alter ego se nese její jméno, ale ona to není. Což mě inspirovalo tvořit postavu, která bude skoro jako já. Určitě také Muriel Barbery a její publikace S elegancí ježka, což jsem četl tolikrát, že už to ani nepočítám. Lehce snad, téměř nevědomky mě inspiroval i Svět podle Garpa.

Máte čitelný rukopis, hravý a v mnohém výjimečný. Oproti současné knižní produkci se nebojíte více pracovat s jazykem.

Já si to sám neuvědomuji, je mi to přirozené. Vrací se mi to jen v práci od editora, když mi pošle odstavec se slovy „Martine, vůbec tomu nerozumím.“ Nebo si pamatuji, že mi někdo připsal k článku „Martin Váša, květomluva pro každý den“. Vlastně dodneška přesně nevím, co je tím myšleno. Hádám, že je můj sloh lehce složitější, možná kostrbatější. Pamatuji si, když mi šéfredaktorka Bára Štastná, která je skvělá autorka a rád ji čtu, napsala, že má mé články ráda, ale vždy je musí trochu učesat, protože jsou moc divoké. Takový zkrátka jsem a s tím jdu na trh.

Vypadá to, že z vydávaní knih se stává nový fenomén. Těžko říct, zda je to tím, že lidé čtou nebo chtějí, aby o nich někdo četl. Každopádně Vaše kniha směřuje k tomu, že byste mohl v psaní pokračovat. Plánujete to?

Moc rád bych vydal další knihu a pokračoval. Na mnoha úrovních je to opravdu fajn. Řekl jsem si, že nebudu psát, dokud neuvidím ohlasy. Nemyslím lidí z mého okolí, ale těch, které neznám. Z toho chci vycházet. Pokud uvidím, že bude odezva pozitivní, tak se do toho rád pustím. Kdyby má knížka skončila v propadlišti zapomnění, tak se z toho nezhroutím a život jde dál.

Na závěr se Vás nemůžu nezeptat na ten název „Dělám si to sám“. Nabízí prvoplánový výklad. Prý Vám jej chtěli vzít, ale Vy jste si za ním stál.

Ne úplně, že by mi ho brali.  Já si pamatuji, že jsem se seděl v kavárně a napadaly mě názvy jako „Zeptej se mý mámy“ apod. Pracovně se to jmenovalo „Chlebíčky“, ale už jsou přece Bábovky. Tak jsem seděl a říkal jsem si, co je poslání mé knížky a došlo mi, že ve finále si to dělám sám. Vlastně všichni si to děláme sami, ať se nám děje cokoliv. Později mi došel ten druhý význam a říkal jsem si „panebože, to zní jako hrozná prasárna“. Ale přesto jsem to zkusil. A k mému velkému štěstí to bylo na redakční radě odhlasováno. Dvojsmysl není záměr, ale zaujme, pobaví. Spousta lidí si to fotí a posílá mi to se slovy „Ahoj, já už si to taky dělám sám“.