Carsten Henn: „Čtení knihy, stejně jako dobré víno, vyžaduje pozornost. Chce to čas, pohodu a otevřenost. Ale pak je za to člověk bohatě odměněn“

V českém překladu zatím vyšly dvě vaše publikace, jedna se věnuje vínu, ta druhá – Knihonoš – je až filozofickým beletristickým dílem. Z vaší tvorby je patrné, že jste rozkročen mezi literaturou faktu, beletrií i krimiromány. Jak se všechny tyto žánrové oblasti propojují? Reflektují vás samotného?

V každém případě. Jsem požitkář skrz naskrz. A víno a knihy u mě patří k největším potěšením na světě. Mají společné to, že abyste je mohli opravdu ocenit, musíte je skutečně prožít. Čtení knihy, stejně jako dobré víno, vyžaduje pozornost. Chce to čas, pohodu a otevřenost. Ale pak je za to člověk bohatě odměněn.

Vy jste nepochybně milovníkem vína, dokonce své vlastní také vyrábíte. Kdy se zrodila tato vášeň a odkud pramení touha ji předávat formou literatury faktu?

Ve skutečnosti mě vlastně k alkoholu přivedla škola. V hodinách chemie jsme probírali alkoholové kvašení a součástí toho byl i výlet do nedaleké vinařské oblasti Ahr. Tam jsme si prošli vinice a pak byla malá ochutnávka vína. Překvapilo mě, že z fermentované hroznové šťávy je cítit vanilka, kůže, broskve, růže nebo pepř. Víno mě okouzlilo už od prvního doušku. Až později jsem zjistil, že moji předkové kdysi vlastnili vinařství v Moselské oblasti, tedy v kraji, kde já sám teď vlastním strmou vinici s prastarou révou odrůdy ryzlink. A psát naučné knihy o víně mi jako novináři přišlo nějak přirozené. Píšu o tom, co mám rád, novinářsky i beletristicky.

A jak se vám utíká do krimi žánru? Čím vás spisovatelsky lákal, oslovil a proč jste se rozhodl vytvořit krimisérie? Ve kterých mimochodem také nalézáme tematiku vína.

Kriminální román je úžasný žánr, protože se v něm dají pokládat velmi existenciální otázky, vyhrocovat konflikty a odrážet společenská témata. A to všechno formou strhujícího příběhu. Je to také žánr, který uspokojuje potřebu čtenářů po napravení křivdy. Něco, co se ve skutečnosti bohužel stává příliš zřídka.

Jaký žánr nyní v Německu dominuje na knižním trhu a je čtenářsky nejatraktivnější? V českém kontextu se pozvolně dostává ke slovu také erotická literatura. A váš debut Julia, angeklickt právě erotický je.

V současnosti jsou v Německu nejoblíbenější kriminálky a thrillery, velkou čtenářskou obec mají také historické romány a stále větší význam má i žánr fantasy. Erotika je spíš okrajová věc. Julia, angeklickt byl první román, který se zabýval erotickými vztahy na internetu. Z literárního hlediska to byla fascinující výzva, protože erotika je vůbec to nejsmyslnější. Běžně ji vnímáte tak, že cítíte, vidíte, slyšíte, ochutnáváte a čicháte. A přitom to klidně může fungovat i přes text, čistě literárně. Protože naším největším erotickým orgánem je mozek.

V českém překladu nedávno vyšel Knihonoš, pro spoustu čtenářů je to lákavý titul. Věnuje se knihám jakožto nesmrtelnému fenoménu, zároveň je polemikou o životě, o lidech, o síle slova a literatury vůbec. Jak jste přicházel k tomuto tématu?

Kamarádka mi vyprávěla o knihkupci, který po zavírací době roznáší pěšky svým zákazníkům objednané knihy. Ten nápad se mi zalíbil natolik, že jsem o něm chtěl napsat román. Ale čekal jsem, až mě napadne ten správný příběh. Nechal jsem myšlenku uzrát jako dobré víno. Nakonec trvalo sedm let, než se z mých myšlenek vynořila Šaša, druhá hlavní postava vedle knihkupce Carla Kollhoffa, a s ní i celý román.

Jak jste tvořil svou ústřední dvojici, která vzbuzuje až poutavý kontrast? Knihovníka pana Kollhoffa a devítiletou Šašu, která mu vstoupí do rutinního života a dokáže ho doslova obrátit naruby?

U hlavních hrdinů jsem se inspiroval svým otcem a svou dcerou. Takhle jasné inspirace jsou u mě spíš neobvyklé. Ale v tomhle případě to bylo naprosto přirozené. Můj otec, samotářský knihomol, a moje zvědavá dcera, která vidí svět kolem sebe úplně jinýma očima. A právě tenhle kontrast mi připadal mimořádně atraktivní. Hlavní postavy románu samozřejmě velmi rychle začaly žít svým vlastním životem. Výchozími body byli sice můj otec a moje dcera, ale jinak jsou Carl a Šaša zcela odlišné osobnosti. A když jsem román dopsal, bylo pro mě velmi těžké se s nimi rozloučit.

Knihonoš se těšil a těší velkému úspěchu! Byl dokonce šestou nejprodávanější knihou pro rok 2021 v Německu. Očekával jste, že zasáhne tolik čtenářů? S jakým posláním jste titul vypustil do světa jakožto autor?

Nečekal jsem, že si román najde tolik čtenářů. Samozřejmě že člověk vždycky nějak v koutku srdce doufá, že jeho kniha zasáhne hodně lidí po celém světě, ale naplánovat se to nedá. Myslím si, že autor by měl psát jen příběhy, které z něj autenticky vycházejí. Svým způsobem jsou knihy vždycky jakýmisi dopisy mojí čtenářské obci. A příběh Carla a Šaši jsem svým čtenářům opravdu vyprávět chtěl, protože jsem měl pocit, že by se ho měli dozvědět.

Kdybychom se zamysleli obecně nad knihami a literaturou, spatřujete právě ve své spisovatelské profesi sílu a možnost jisté formy nesmrtelnosti? Co pro vás představuje kniha, literatura jako fenomén? Obáváte se, že v době digitalizace to bude mít stále těžší, nebo přežije každou modernizaci?

Chtít dosáhnout nesmrtelnosti je lidská pýcha. Protože jazyk, témata, lidé a kultury se neustále vyvíjejí, veškerá literatura, dokonce i ta od největších autorů, se nakonec přestane číst. Ale dokud budou existovat lidé, bude se psát a já věřím, že kniha s námi zůstane. Cítíme zvláštní spojení s příběhy, které se nás dotýkají, a chceme, aby byly s námi jako přátelé nebo dobří rádci. Tištěná kniha, která stojí na polici, tedy která s námi bydlí v jednom domě, v jednom bytě, je pro nás mnohem srozumitelnější než její digitální verze.

Na čem v současné chvíli pracujete? Bude to další publikace o víně, nový krimiromán, beletrie, nebo snad od všeho něco?

Momentálně píšu kriminální román odehrávající se v Irsku, který se celý točí kolem whisky a literatury. Což jsou opět dvě společné součásti mého života: požitek a knihy.

Prozradíte nám závěrem, zda máte nějakou oblíbenou českou knihu či českého spisovatele?

Samozřejmě jsem četl Kafku, stejně jako Milana Kunderu. Rozhodně si chci přečíst Michala Viewegha, o kterém jsem slyšel mnoho dobrého. Jako malého mě velmi ovlivnila i česká televizní a filmová tvorba pro děti. Pan Tau, Krteček nebo filmové adaptace pohádek, jako třeba Tři oříšky pro Popelku, pro mě vždycky znamenaly tak vrcholné televizní zážitky, že jsem si kvůli tomu, abych je směl sledovat, dokonce bez řečí uklízel pokoj.