RECENZE: Žárlivka

Sdílejte článek s přáteli Sdílet 0 Sdílet

Sabina Bubníková

RECENZE: Žárlivka - titulní obrázek

Naše redaktorka Sabina měla tu čest si mezi prvními přečíst Žárlivku, český román vydaný pod značkou Motto. Její dojmy najdete níže.

Tuto recenzi knížky od Lenky Pastorčákové, současné mluvčí Zoo Praha, rozepisuji již potřetí. Pere se ve mně spousta dojmů i emocí, jsou rozporuplné a já dost dobře nevím, jak s nimi naložit.

  • Žárlivka

    kniha

    Renáta chorobně žárlí. Zvítězit nad obsesemi, které ovládají celý její život, ale nedokáže. Když už si myslí, že se ocitla na dně, uslyší píseň zahranou na piano jejím tátou, nazpívanou neznámou…

    268 Kč

    299 Kč

    Do košíku

    Četl(a) jsem

V první řadě cítím jako svou povinnost upozornit čtenáře na fakt, že Žárlivka, ač by to název mohl napovídat, není žádné romantické dílo, nýbrž psychologický román, který mnohdy sklouzává k thrillerové náladě. V hlavní roli poznáváme Renátu, velice specifickou postavu, k jejímuž působení na mě jakožto čtenáře, se vrátíme později.

Jejím životním problémem je – jak je z názvu patrno – žárlivost. Od první kapitoly nás autorka přesvědčivě ujišťuje o tom, že žárlivost v této podobě je vážná a závažná psychická nemoc, srovnatelná s depresí či panickou poruchou. Tato informace o patologických žárlivcích pro mě byla nová a podána takovým způsobem, že mě doopravdy přiměla si uvědomit, že v případě těchto obsesí nejde jen o to, že je jeden z partnerů majetnický. Lze však touto psychickou indispozicí omlouvat veškeré své chování?

Renáta dost dobře nedokáže určit, kdy se u ní žárlivost v tomto rozsahu objevila, nebo co zapříčinilo to, že nyní kvůli ní nedokáže v partnerských vztazích fungovat tak, jak by si přála. Jde o trauma z dětství, klišé, které tasí psychologové vždy, když už neví kudy kam? Bylo by to logické, vztahy mezi jejím otcem a její matkou nebyly růžové. Je snad žárlivost dědičná? Naučená?! A tak Renáta pořád chodí v bludném, žárlivostí tvořeném kruhu, dokud nesebere odvahu a neudeří na matku se všemi otázkami, které ji dosud pálily. Zda v tom najde rozhřešení a udělá pokrok ve svém duševním i milostném životě, se samozřejmě dozvíte. Nebude to však v této recenzi, ale při čtení knihy Žárlivka, kterou jsem sama zvládla během dvou krátkých odpolední.

Zpočátku mě styl psaní trochu zaskočil a několik stránek mi trvalo, než jsem si uvědomila, čím to je. Kniha je skrz naskrz česká a já jsem už dlouhou dobu nepřerušila řetěz zahraničních autorů. Možná proto mě na chvilku vyvedla z míry všechna ta místa v Praze a česká jména. Nakonec jsem moc ráda, že to byla právě Lenka Pastorčáková, která mě svou knihou vytrhla ze stereotypu.

V závěru bych se ráda vrátila k hlavní aktérce (nutno poznamenat, že o hrdinku nešlo ani náhodou). Nikdy v životě jsem v knize nepotkala méně sympatickou, zoufalou postavu. Paní autorka stvořila zavrženíhodnou ženu, která se alibisticky odvolává na své duševní bolístky při každém přešlapu, který udělá. S každou stranou mé antipatie k ní rostly a několik listů před koncem jsem dokonce otočila bez přečtení. Její šílenství vygradovalo nepředstavitelným způsobem. A proto opravdu tleskám, protože vykreslit takovou postavu a probudit ve čtenáři tak silné emoce, jako v případě této knihy, chce opravdový spisovatelský um.

Žárlivka na mě zapůsobila nečekaně silně, věřím, že toto dílo si budu pamatovat hodně dlouho. Na další knihu autorky se opravdu těším, a přestože za její silnou stránku považuji právě propracovanost hlavní postavy, přeci jen doufám, že už podobnou bestii v hlavní roli nepotkám. Kam se na Renátu hrabou sérioví vrazi...

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli!

Sdílet 0 Sdílet