RECENZE: Žárlivka

Tuto recenzi knížky od Lenky Pastorčákové, současné mluvčí Zoo Praha, rozepisuji již potřetí. Pere se ve mně spousta dojmů i emocí, jsou rozporuplné a já dost dobře nevím, jak s nimi naložit.

V první řadě cítím jako svou povinnost upozornit čtenáře na fakt, že Žárlivka, ač by to název mohl napovídat, není žádné romantické dílo, nýbrž psychologický román, který mnohdy sklouzává k thrillerové náladě. V hlavní roli poznáváme Renátu, velice specifickou postavu, k jejímuž působení na mě jakožto čtenáře, se vrátíme později.

Jejím životním problémem je – jak je z názvu patrno – žárlivost. Od první kapitoly nás autorka přesvědčivě ujišťuje o tom, že žárlivost v této podobě je vážná a závažná psychická nemoc, srovnatelná s depresí či panickou poruchou. Tato informace o patologických žárlivcích pro mě byla nová a podána takovým způsobem, že mě doopravdy přiměla si uvědomit, že v případě těchto obsesí nejde jen o to, že je jeden z partnerů majetnický. Lze však touto psychickou indispozicí omlouvat veškeré své chování?

Renáta dost dobře nedokáže určit, kdy se u ní žárlivost v tomto rozsahu objevila, nebo co zapříčinilo to, že nyní kvůli ní nedokáže v partnerských vztazích fungovat tak, jak by si přála. Jde o trauma z dětství, klišé, které tasí psychologové vždy, když už neví kudy kam? Bylo by to logické, vztahy mezi jejím otcem a její matkou nebyly růžové. Je snad žárlivost dědičná? Naučená?! A tak Renáta pořád chodí v bludném, žárlivostí tvořeném kruhu, dokud nesebere odvahu a neudeří na matku se všemi otázkami, které ji dosud pálily. Zda v tom najde rozhřešení a udělá pokrok ve svém duševním i milostném životě, se samozřejmě dozvíte. Nebude to však v této recenzi, ale při čtení knihy Žárlivka, kterou jsem sama zvládla během dvou krátkých odpolední.

Zpočátku mě styl psaní trochu zaskočil a několik stránek mi trvalo, než jsem si uvědomila, čím to je. Kniha je skrz naskrz česká a já jsem už dlouhou dobu nepřerušila řetěz zahraničních autorů. Možná proto mě na chvilku vyvedla z míry všechna ta místa v Praze a česká jména. Nakonec jsem moc ráda, že to byla právě Lenka Pastorčáková, která mě svou knihou vytrhla ze stereotypu.

V závěru bych se ráda vrátila k hlavní aktérce (nutno poznamenat, že o hrdinku nešlo ani náhodou). Nikdy v životě jsem v knize nepotkala méně sympatickou, zoufalou postavu. Paní autorka stvořila zavrženíhodnou ženu, která se alibisticky odvolává na své duševní bolístky při každém přešlapu, který udělá. S každou stranou mé antipatie k ní rostly a několik listů před koncem jsem dokonce otočila bez přečtení. Její šílenství vygradovalo nepředstavitelným způsobem. A proto opravdu tleskám, protože vykreslit takovou postavu a probudit ve čtenáři tak silné emoce, jako v případě této knihy, chce opravdový spisovatelský um.

Žárlivka na mě zapůsobila nečekaně silně, věřím, že toto dílo si budu pamatovat hodně dlouho. Na další knihu autorky se opravdu těším, a přestože za její silnou stránku považuji právě propracovanost hlavní postavy, přeci jen doufám, že už podobnou bestii v hlavní roli nepotkám. Kam se na Renátu hrabou sérioví vrazi...