RECENZE: Zářivá noc hvězd a ledu – Pocta zapomenutým hrdinům

Autorka

K napsání knihy Zářivá noc hvězd a ledu přivedla americkou spisovatelku Rebeccu Connolly, autorku už více než dvaceti románů, návštěva muzea Titaniku, když byla na výletě v Belfastu v Severním Irsku. Její naivní představu o tragédii této lodi tenkrát prý zcela nahradil pocit němé úcty, vážnosti a inspirace. Nejvíce upoutala její zájem dvě jména – Carpathia a Kapitán Arthur Rostron. A právě tam započala autorka svou cestu za studiem tohoto příběhu a roky plné bádání, odhalení a radosti. Jak píše na konci knihy ve své Poznámce, seznámila se s příběhem o prozřetelnosti, lidské oběti a hrdinství, jehož místo v mysli lidstva si zaslouží být vzkříšeno.

Ačkoli se jedná o román, chtěla jsem do něj dostat co možná nejvíce z historie.

Carpathia

Je 10. dubna 1912 a kapitán Arthur Rostron na můstku Carpathie s hrdostí obhlíží svou loď a posádku. Za chvíli vypluje z New Yorku, aby přes Severní Atlantik dopravil své cestující Gibraltarským průlivem do chorvatského Fiume (dnešní Rieka). Kapitán je klidný a spokojený. Strašlivé tragédii, které bude za několik dní přítomen, nenasvědčuje vůbec nic.

Jakmile uslyšel zvuk klaksonu, jenž prořízl vzduch, ústa se mu stočila do lehkého úsměvu. Byl krásný den, slunce jasně svítilo a větru bylo pomálu. Lepší předzvěsti hladké plavby si ani nedokázal představit, a to ho povzbudilo.

14. dubna 1912 je Carpathia již několik dní na vlnách. Je jasná a mrazivá noc, plná hvězd, když se v půl jedné ráno rozrazí dveře kapitánovy kajuty. Stojí v nich první důstojník Horace Dean a telegrafista Harold Cottam. Zachytili signál CQ (Come Quick). Signál z Titaniku! Je jasné, že Titanik se potápí… Kapitán Rostron neváhá a okamžitě otáčí loď jeho směrem. Později se ukáže, že právě on byl z okolních lodí jediný, kdo na signál zareagoval.

Zářivá noc hvězd a ledu

Titanik

Mezitím na Titaniku vládne dobrá nálada a v podpalubí zvláště. Mladí Irové se těší na nový život v Americe, hraje hudba, všichni tančí a radují se. Vždyť jsou na nepotopitelném Titaniku! Nic se jim nemůže stát… Jednou z nich je i Kate Connollyová. Dívka, která se se svými kamarádkami také vydala do nového světa za mořem. Nakonec se tam dopraví, ale úplně jiným způsobem, než si myslela. Svůj obrazně i doslova mrazivý příběh nám bude vyprávět právě ona. O prvních zprávách, že se loď potápí, útěku na palubu, o velkém štěstí v neštěstí, když se dostane na člun číslo 13 a o tom, jak to vypadá, když se za strašlivého skřípání a zoufalého křiku lidských hlasů rozlomí obrovská loď a zmizí pod hladinou.

Jen tma, chlad a bolest. Zdálo se, jako by z vody samotné vycházelo hluboké sténání, které se valilo kolem vln a vlnek jako burácení bouře. K němu se připojoval výstižný kovový hřmot Titaniku, navzdory tmě, která zakrývala veškeré známky toho, co se děje.

Všichni jsou si rovni

Když Carpathia přes ledovcové pole, sama v nebezpečí, za necelé čtyři hodiny dorazí na místo, po Titaniku už není ani stopy. Moře se zavřelo. Na jeho hladině, i pod ní, zůstalo víc než 1500 mrtvých, ale také přes 700 živých, včetně Kate Connollyové, v záchranných člunech, kterým se posádce lodi Carpathia podařilo pomoci. Na palubě Carpathie se pak od kapitána až po posledního člena posádky, dostane přeživším vyčerpávající péče. Všichni pomáhají, včetně pasažérů na Carpathii, a je jedno, do které třídy kdo náleží. Aspoň pro tuto chvíli… Kapitán Rostron se rozhodne vrátit do New Yorku a někteří cestující z Titaniku tedy nakonec přece jenom dojedou do svého cíle. Tam okamžitě nastává vyšetřování a snaha najít viníka zkázy Titanicu. Některým, včetně kapitána Rostrona, se dostane také ocenění, některým, jejichž jména ani neznáme, však bohužel ne.

„Nikdo nepolevil ze svého krajního úsilí. Oddaně a čile ze sebe každý člen posádky z řad důstojníků i mužů vydával to nejlepší. Lékaři, správci, stevardi – i ti malí pikolíci. Nikomu z nich vůbec nepřišlo na mysl, že by si odpočali, od chvíle, kdy jsem vydal první rozkazy, až do vylodění cestujících v New Yorku.“ (Kapitán Arthur Rostron)

Závěrem

Rozhodně musím říci, že se jedná o velmi silný příběh. Jsem moc ráda, že autorka na nikoho nezapomněla a prostřednictvím této knihy projevila úctu nejenom hrdinnému, a zároveň skromnému kapitánovi Rostronovi a jeho stoprocentně loajální posádce, ale i všem ostatním statečným lidem, kteří se svými činy mnohdy sami obětovali pro záchranu života jiných. Umožnila nám úplně jiný pohled tuto tragédii, než na jaký jsme zvyklí. Jakoby z druhé strany, očima zachránců a samotných přeživších. Jde vlastně o příběhy dva, vyprávěné každý zvlášť, které se k sobě napínavě přibližují, až se spojí v jeden, aby se nakonec opět rozdělily. To je velmi poutavý styl, který vás u knížky udrží, i přesto, že dávno víte, jak dopadne.

Ať už budete číst příběh Arthura Rostrona nebo Kate Connollyové, vždy při tom budete plni emocí, už jen když si představíte v jejich situaci sami sebe. Navíc jsem přesvědčena, že se o okolnostech potopení a záchrany Titaniku dozvíte mnoho nového, co jste ještě neslyšeli. Autorka se rešerším prý věnovala několik let! Jako oživení najdete u každé kapitoly také skutečný citát buď samotného kapitána Arthura Rostrona nebo někoho z posádky či cestujících na palubě Titaniku a Carpathie.

V závěru knihy se pak nachází zajímavý Doslov, dobové černobílé fotografie, již zmíněná Poznámka autorky a její Poděkování. Kromě toho má kniha nezanedbatelně krásnou obálku. Zářivá noc hvězd a ledu zkrátka stojí za přečtení a nedivila bych se, kdybyste v ní objevili svého úplně nového knižního hrdinu.