RECENZE: Vermontské psycho

„Už je to dlouho, co jsem se pokusila přesvědčit svého mladšího bratra, že za některých nocí, když spal, jsem se měnila v monstrum,“ (J.McMahon)

O autorce

Vermont v Nové Anglii – kraj pokrytý horami a javorovými lesy s ruměným nádechem, ozvláštněný starými viktoriánskými domy, plnými tajemných báchorek. Jennifer McMahon, známé americké spisovatelce, se toto místo, kde s rodinou žije, samo nabízí. Nelze se vůbec divit, že se objevuje téměř ve všech příbězích, které napsala. Určitě alespoň v těch, co známe. Zimní lidé, Vermontské psycho a Pozvaní.

Příběh

Rok 2013, současnost. Tower Motel – strašidelný, zchátralý a bez hostů – skoro jako ten Batesův od Hitchcocka. Jak už jeho název napovídá, liší se snad jen přistavěnou věží, přesnou kopií známého londýnského Toweru. Ostatně v Londýně také jsme, i když jen v tom vermontském. Stalo se tu něco příšerného. Byla zde brutálním způsobem vyvražděna rodina. Amy, její manžel Mark a malý synek Levi. Jediný, kdo přežil, je jejich dvanáctiletá dcera Lou. Policista Jason ji najde schovanou na střeše. A najde ještě něco – mrtvá Amy v ruce svírá starou černobílou fotografii dvou děvčátek a vzkaz – „29 pokojů“. Zvláštní…motel jich má přece jen 28…. Ale vraťme se nejprve na začátek.

S puškou v ruce stoupá po schodech, po kterých chodila celý život. Uvažuje, jestli za sebou neuslyší Piper a Margot, jak jsou za ní, něco jí šeptají, aby ji varovaly, aby jí – tak, jako to dělaly po celá léta – řekly, že by měla na všechno zapomenout, že žádný devětadvacátý pokoj neexistuje.

Nacházíme se v roce 1955. Rose a Sylvie jsou sestry. Každá je jiná – jedna krásná a oblíbená a druhá tak trochu opomíjená a možná podceňovaná…. Sylvie touží odjet jednou do Hollywoodu a posílá dopisy Alfredu Hitchcockovi. Mladší Rose má svůj vlastní, trochu podivínský svět. Žijí se svými rodiči v Tower Motelu, který ještě skvěle prosperuje. Hosté se tu střídají a neonová cedule u silnice do dálky svítí nápisem Tower Motel, 28 pokojů, bazén, a jen málokdy obsazeno.

Jednou je navštíví babička Oma. Oblíbí si zejména Rose – konečně někdo! – a vypráví jí příběhy o děsivých monstrech, která prý skutečně existují. Oma pak odjede, ale zanechá stopu a všechno se už navždy změní.

V další časové ose se přesuneme do roku 1989. Jsme na stejném, i když dlouhými roky hodně poznamenaném místě. Jeho sláva už dávno zašla. A potkáváme tu někoho jiného. Jedenáctiletou Amy, která je dcerou Rose. Žije v Tower Motelu se svou babičkou Charlotte. Má dvě věrné kamarádky, sestry Piper a Margot, a také kamaráda, který je tak trochu stranou – Jasona.

Jednoho dne však při svých výpravách po chátrajícím domě něco najdou. Něco, co jim navždy, tak jako Sylvii a Rose před více než třiceti lety, změní život.

Co objevili a jaký to mělo, má a bude mít dopad, se však dozvíme až mnohem později. Téměř dvacet pět let poté – opět v současnosti. Máme tu dospělou Piper, Margot i Jasona, a ještě malou Lou – Aminu dceru – a stařičkou Rose – Louinu babičku. Ti všichni, ať už dobrovolně, či z jiných důvodů, se nakonec zaslouží o překvapivé vysvětlení ohromujících skutečností, o kterých jsme až do tohoto okamžiku neměli vůbec tušení.

Divoká kočka zachytila Jasonův pohled svýma zvláštníma modrýma očima, které mu byly nějak povědomé. Jak to, že má levhart modré oči?

Recenze

Víc už raději neprozradím, stačí když řeknu, že mě Vermontské psycho tak pohltilo, že jsem jeho tři sta osmdesát čtyři stran přečetla za tři dny. Svou roli myslím hrálo hlavně střídání dějových linií v čase. Když jsem se postupně totiž zorientovala ve všech těch sestrách, matkách, tetách a babičkách, zjistila jsem, že znát své dospělé hrdiny jako děti, je hrozně zajímavé.

Přičtu-li ještě jistou dávku psychologie vztahů v rodině, zvláště mezi sourozenci, která tu rozhodně nechybí, a nezapomenu-li na veškeré to napětí a mysteriózní atmosféru s prvky fantasy (motýl Martináč měsíčitý už mi navždy zůstane v paměti), které Jennifer McMahon perfektně ovládá, stal se tak pro mě celý příběh opravdu pozoruhodným a hodně přitažlivým. Ne nadarmo byl nominován v roce 2015 na cenu Goodreads Choice Award v kategorii Horror!

Ale abych jenom nechválila – je moc dobře, že ať už to byl kdokoliv, rozhodl pak v případě další knihy této autorky Pozvaní, o změně překladatele a zdá se, že i korektora. Mám výhodu, že už to vím, takže tuto jedinou vadu Vermontskému psychu odpouštím. Jinak obálka je v českém vydání opět skvělá!