RECENZE: V temnotě

"Kriminální thriller, který vás nechá tápat až do samého konce."
(The Oxford Times)

S britskou spisovatelkou Carou Hunterovou se setkáváme již podruhé. Její prvotinu Někdo blízký (Close to Home) uvedlo nakladatelství Host na trh již v říjnu minulého roku. Cara Hunterová však nebyla spisovatelkou vždy. Byla především nadšenou čtenářkou detektivek a thrillerů. Ovšem jen do doby, než jí její manžel navrhl, aby něco napsala sama. Zkusila to a hned na první pokus se jí splnil sen. Získala smlouvu na další tři knihy, přičemž z té první se okamžitě stal bestseller. My se spolu nyní podíváme na detektivní román V temnotě (In the Dark), který byl u nás vydán letos v dubnu a je druhým dílem série s inspektorem Adamem Fawleyem. Myslím, že se brzy dočkáme i dalších. K českému vydání totiž nakladatelství Host připravuje už i třetí díl s názvem Není úniku (No Way Out). A to již v letošním roce! Čtete-li tedy rádi tajemné příběhy z prostředí Anglie a jejího kouzlem zahaleného Oxfordu, máte se na co těšit.

„Připomíná Alfreda Hitchcocka v dobách jeho největší slávy – ve strhujícím tempu přichází jeden nečekaný zvrat za druhým.“
(Daily Mail)

Jsme v Oxfordu, jak jinak. Při rekonstrukci jednoho starého domu je náhodou v sousedním sklepě objevena mladá žena s pětiletým chlapcem. Oba jsou v hrozném stavu, nemluví a bojí se, jako by zde snad strávili velmi dlouhou dobu. Uvážíme-li, že majitelem domu je starý osamocený muž, pan Harper, neubráníme se myšlence na Josefa Fritzla, který v Rakousku mnoho let tajně věznil a mučil svou vlastní dceru a její děti, které s ní zplodil. To bychom ale autorku podcenili. Náš příběh nemá s Fritzlem nic společného. Je o mnoho složitější a nám z něj až půjde hlava kolem.

Harper je hlavním podezřelým, avšak jeho postupující demence vyšetřování, jímž je pověřen tým inspektora Adama Fawleyho, nejenom znesnadňuje, ale v mnoha ohledech původní teorii i vyvrací. Jak se případ posunuje, do hry vstupují další postavy, které Fawleyho a jeho kolegy přivedou k postavám dalším a tím i k jinému, dva roky starému, dosud nevyřešenému případu zmizení mladé ženy a únosu jejího malého synka. Je jasné, že případy mají souvislost. Nezanedbatelnou úlohu zde zahraje i chůva a jak už to tak bývá, také všichni sousedé. Není proto divu, že potvrzených a posléze zas vyvrácených verzí bude během vyšetřování víc než dost.

Jisté je v tuto chvíli jen jedno. Jak těžká a přitom tolik zajímavá je práce policistů. Než dojdeme k závěru, který nás konečně ujistí, a nakonec k Epilogu, který nás svými náznaky opět znejistí, prožijeme kromě detektivní zápletky s vraždou a tajuplného thrilleru s prvky hororu, ještě psychologické drama.

Autorka nás úplně dostane svým stylem, kdy nesnesitelně napínavé momenty mistrně v pravou chvíli zvolní, aby je pak vzápětí zase vygradovala a tím nás při sobě udržela. Ještě na posledních stránkách je hra rozehraná natolik, že ze zúčastněných může být viníkem kdokoliv.

„...Stud se dneska moc nenosí: moderní doba se nás snaží přesvědčit, že se nemusíme stydět za nic z toho, co děláme – nebo co si myslíme. Ale z lidské psychiky ho úplně vymýtit nelze – cítíme znechucení sami nad sebou, lítost, odpor. Všechno nesmírně silné emoce, které se ještě vystupňují, když subjekt něco potlačuje….“

Styl Cary Hunterové, jak vidno, zcela jistě upoutá, a to i přesto, že vložené novinové články, přepisy telefonních hovorů a zápisy z výslechů děj sice zpestřují, ale k prozření nám příliš nepomáhají. Rovněž střídání vypravěčských forem není podle mne nejšťastnější volbou a čtenáře poněkud rozptyluje. Nic z toho však nevadí natolik, aby jej od čtení odradilo. Naopak, příběh tak díky doslovným, mnohdy vtipným citacím, působí autenticky a vzhledem tomu, že není rozdělen kapitolami, ale pouze odstavci, zase celistvě. Chvílemi slyšíme nahlas to, co si protagonisté myslí, což vyvolává dojem, že jsou k sobě nelaskaví a i když myšlenka zůstává myšlenkou a rozhodují hlavně činy, trochu nás to znepokojí.

„Melu o Fawleyho zákoně pořád dokola, já vím, ale ze zkušenosti: tři odpovědi na jednu jednoduchou otázku, to je vždycky špatné znamení. Bolest v jejích očích je však skutečná.“

Abych svoje dojmy shrnula – kniha je velmi čtivá, napínavá, záhadná a překvapivá. První díl série s inspektorem Fawleyem jsem nečetla, ale říká se, že ten druhý je ještě lepší. A jaký tedy bude ten třetí? Bude-li Cara Hunterová takto pokračovat, nesmíme si nechat ujít ani jeden.