RECENZE: Misery

Stephen King je pojem. Ne nadarmo je tento autor považován nejen za nejplodnější, ale též největší romanopisce současnosti. Proto jsem zajásal, když se mi do rukou dostal recenzní výtisk nového vydání této knihy. Jako velký fanoušek jeho všestranné tvorby (mou srdcovou záležitostí je Kingův magnum opus – cyklus Temná věž), sahající od fantasy a sci-fi až k hororu, který v sobě někdy snoubí prvky nadpřirozené a fiktivní (namátkou třeba díla To, Řbitov zviřátek či Osvícení) jindy až mrazivě realistické (Geraldova hra) se poprvé setkávám s podobně při zemi se držící Misery. Jaká je kniha, která mimo jiné posloužila i jako předloha známému filmovému zpracování?

Vezměme to trošku zeširoka. Zajímavé je už jen pozadí vzniku tohoto díla. Stephen King se jednoho dne dozvěděl, že při autogramiádě napsal do knihy věnování: „mému největšímu fanouškovi“ jistému Marku Chapmanovi. Pokud je vám toto jméno povědomé, pak vězte, že se jedná o muže, který v roce 1980 zastřelil Johna Lennona. Toto zjištění pak bylo pro Kinga spolu s vlastní prodělanou závislostí na drogách (která v příběhu také hraje důležitou roli) hlavním popudem k napsání tohoto díla. Krom tohoto mrazivého podobenství o vyšinutosti některých fanoušků (ono už jen toto slovo je nápadně podobné slůvku „fanatik,“ že) je Misery i jedinečná v tom, jak osobní se být zdá. Jedním ze dvou hlavních protagonistů je spisovatel, který má se Stephenem Kingem mnoho společného.

Misery je důkazem geniality svého autora. Proč? Pracuje s jednoduchou premisou. Známý spisovatel se po autonehodě ocitá v péči své – jak o sobě sama prohlašuje - „fanynky číslo jedna.“ Jeho největším problémem nejsou právě vinou oné nehody zpřelámané nohy, ale prostý fakt, že jeho zachránkyně je docela a úplně šílená a rozhodně svého oblíbeného spisovatele nehodlá jen tak propustit. Krom děsivých pasáží jsme tak svědky tvorby knihy v knize, neboť Annie Wilkesová – věznitelka onoho přinejmenším lehce autobiografického hrdiny – Paula Sheldona, svého trpícího rukojmího nutí psát další knihu z jejího milovaného cyklu viktoriánských ženských románů o dámě jménem Misery. Odtud tedy onen až poetický název celé knihy.

King zde na malém prostoru a za použití minimálního množství postav rozehrává efektně děsivou tryznu za všechny rukojmí, potácející se na hraně šílenství a Stockholmského syndromu. Dokazuje, že přízvisko „král hororu“ nezískal jen tak, ale právě díky tomu, že v tomto žánru je doma, ať už se jedná o jakoukoli jeho formu. Psychologický horor patří dost možná k nejnáročnějším odvětvím hororu. Jak pro svého tvůrce, tak i spotřebitele. A Misery je po všech stránkách jeho dokonale vybroušeným zástupcem. Beze špetky nadpřirozena a přesto se silnou atmosférou. Tady konají zlo lidé. Až na dřeň se zde zkoumají hranice lidskosti a toho, kam až jsme ochotni zajít, abychom si uchovali vlastní život.

Knihu si možná užijete ještě více, pokud sami píšete nějakou literární tvorbu, protože je tu bezpočet vhledů pod pokličku spisovatelského řemesla, který může spolu s Kingovými memoáry, nazvanými prostě „O psaní,“ výtečně posloužit jako skvělý podklad a zdroj inspirace při tvorbě. Zajímavá je i myšlenka, že Paul Sheldon, jsa vystaven extrémně brutálním podmínkám, píše jako nikdy v životě. Jeho pracovní tempo by mu mnohý prokrastinátor záviděl. Samozřejmě beze všech nebezpečenství, jimž je hrdina vystaven. Jako čtenáři si tak vychutnáme nejen děj románu samotného, ale i pasáže, v nichž jsou do textu vloženy úryvky z vznikající knihy o Misery, jež skvěle odráží hrdinovo rozpoložení a nejednou i snové a zmatené myšlenky, jež se mu honí hlavou (nejen) pod vlivem silných prášků proti bolesti.

Misery je svízelným a adrenalinovým psychologickým hororem, u kterého budete trnout napětím už jen při otáčení stránky. Dramatický oblouk je zde vystavěn prakticky jen a pouze okolo dvou postav a po většinu děje i v jedné jediné místnosti. Což je díky minimálním nákladům nejen skvělým podnětem pro filmaře a divadelní tvůrce (i u nás je v režii Ondřeje Sokola uváděna hra Misery se Zlatou Adamovskou a Petrem Štěpánkem v hlavních rolích), ale rovněž to ukazuje obratnost autora, schopného vystavět přesvědčivý, mrazivý a strašlivě realistický horor s dokonale vykreslenými, takřka živými postavami na příslovečně, ale i reálně malém prostoru.

Jakkoli o sobě sám King říká, že konce píše nerad a příliš mu nejdou, Misery je takřka bez chybičky i v samém svém závěru. Nedá vám oddechu, dokud ji nedočtete. Za sebe mohu říci, že se jedná dosud o jednu z nejlepších knih, jakou jsem od autora četl. Doporučil bych ji všem příznivcům kvalitního hororu, ale i psychologického dramatu. A pokud jste snad od tohoto autora, který má na kontě desítky a desítky výborných titulů, ještě nic nečetli a chtěli byste začít, je Misery dost možná tou nejlepší volbou...