RECENZE: Útočiště

Sdílejte článek s přáteli Sdílet 0 Sdílet

Jiří Klimeš Jiří Klimeš

RECENZE: Útočiště - titulní obrázek

Kráčíme životem, hledáme kousek štěstí a občas se stane, že zakopneme a skončíme na zemi. Někdy si pouze odřeme kolena, jindy už tak snadno nevyvázneme. Když svět potemní a dovolí příšerám, aby vylezli ven, je třeba se někde schovat a nalézt bezpečné místo. To místo se stane naším útočištěm, do něhož žádná příšera nemá přístup. Co když se ale ztratíme a nedokážeme najít cestu ven?

V prostředí, na jedné straně ukotveném v realitě, ale stejně tak jakoby vystupujícím ze snu, přemítala o tom, zda by tábor nemohl vyléčit i ji. Patří i ona k blahu vesmíru, nebo je to všechno jen iluze?

 

 

Příběh

Profesor se postaví před své studenty a začne jim vyprávět příběh. Zprvu se zdá být všechno jasné, ale jak vyprávění postupuje, začne vše postupně zakrývat neprostupná mlha. Je to mrazivé a matoucí. Posluchači hltají každé slovo. Všechno to začalo dávno, psal se rok...

1949

Existoval jeden malý, francouzský ostrov, který sloužil nacistům k vojenským účelům. Když válka skončila, našla se skupina lidí, která dala ostrovu nové využití. Stal se z něho dětský tábor, jehož účelem bylo navrátit mír a klid do nevinných dušiček, které znaly jen bídu a utrpení. Celý projekt ale postihla obrovská tragédie.

1986

Mladá novinářka Sandrine se stěhuje za prací z Paříže do maloměsta, a doufá že se jí konečně rozjede kariéra. Vidinu nového života naruší nečekaná zpráva. Sandrinina babička zemřela a odkázala vnučce svůj majetek. Babička prožila většinu svého života na tajemném ostrově, zcela izolovaná od rodiny. Sandrine zprvu váhá, ale nakonec se na ostrov vydá. Žije zde jen několik obyvatel, které sužuje kletba v podobě děsivého tajemství. Na tomto místě vládne zlo. Stane se Sandrine další obětí obávaného Krále duchů? Existuje nějaká cesta ven?

V tom ji, jako ledový osten, bodlo v bedrech z toho, co se jí mihlo před očima. Mrazení podél páteře stoupalo až ke rtům zdřevěnělým hrůzou, mladá žena ještě nedokázala pojmenovat co zahlédla; bezděčně zašeptala: To není možné...

 

Recenze

Genialita těsně hraničící s šílenstvím, a na této vratké hranici se pohupuje Jérôme Loubry. Je to génius, či spíše šílenec? To netuším. Po přečtení Útočiště jen sedím a přemítám nad realitou a vlastním duševním zdravím. Co je iluze, a co skutečnost, poví mi to někdo? Kniha dokáže být velice záludný prostor.

Otáčel jsem stránky a nechal se autorem vést za ruku. Mířil jsem určitým směrem a měl za to, že cíl cesty je mi znám. To byl velký omyl, jenom iluze, vzdušný zámek. Přišla druhá část příběhu a najednou se mi všechno rozplynulo před očima, cíl se změnil, všechno bylo jinak. Oči přilepeny na ubíhajících řádcích. Záda promáčená studeným potem. Když jsem se dopracoval k další části, už jsem ani nedýchal, neodvažoval jsem se. Závěr mi definitivně ukázal, že jsem ztratil půdu pod nohama. Zážitek jen pro silné povahy.

Prostě říká, že lidé občas tančí s ďáblem a často je to on, kdo se přitom směje...

 

Mysteriozní a psychologický thriller bez kompromisů. To je popis tohoto románu v jedné větě. Jestli se vám často stává, že dokážete předpovídat děj v knihách, tak tady si ani neškrtnete, to vám garantuju. Člověk, který dokáže vyplodit takhle složitý a spletitý příběh má moji hlubokou úctu. Omlouvám se za silná slova, ale pro mě je Útočiště geniálním dílem, které si zaslouží obrovskou dávku pozornosti z řad čtenářského obecenstva. Mé doporučení je na místě. Co jsem potřeboval, to jsem už napsal, myšlenky plynou dál a veškerá slova mizí pod silným náporem emocí. Dejte si pozor, ať vaše útočiště není příliš hluboko.

 

Hodnocení:

100% Jiří Klimeš 18. srpna 2020

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli!

Sdílet 0 Sdílet

Související knihy