RECENZE: Úplně cizí lidé

Vždy jsem měla Liane Moriarty zaškatulkovanou jako autorku thrillerů nabitých akcí a nekončícím napětím. Pakliže patříte mezi její čtenáře, jistě jste si už všimli, že jsem byla se svým úsudkem na omylu. Svou neznalost jsem napravila až u příležitosti vydání její desáté knihy s názvem Úplně cizí lidé.

Společně s devíti lidmi různého věku, pohlaví, orientace i stupně finančního zabezpečení se vydáváme do luxusních lázní, které slibují očistu fyzickou i psychickou. Každý z návštěvníků si pod srdcem nese své vlastní trápení a doufá, že díky lázním dokáže posílit svou vůli, získat nový pohled na svět, odprostit se od každodenních „jedů“, kterými jsou sociální sítě, rafinované cukry, alkohol či jiné závislosti a neduhy. Po celou dobu pobytu jsou k dispozici dva pečovatelé – Yao a Dalila – kteří fungují jako pravá ruka Máši, majitelky lázní, jež působí jako výstřední, přesto éterická a zásadová bytost.

Kdysi dávno mi jeden člověk v mém životě řekl, že terapeuti, psychologové a psychiatři bývají sami největšími psychopaty. Nepřikládám této myšlence příliš velkou váhu, ale v podstatě věřím, že mnozí z nás, kterým se nepomohlo vyhrát nad sebou samými, doufají, že se jim podaří změnit alespoň cizí životy k lepšímu. Nechám na vás, zda si vybavíte podobné případy ve vašem okolí, ale můžu nastínit, že právě tuto roli výborně sehrává ona nejvyšší v celých lázních – Máša. Miluje kontrolu a věří, že její motto „účel světí prostředky“ dovede všechny její svěřence k naprostému znovuzrození. Ve chvíli, kdy si tuto skutečnost v knize na 100 % uvědomíte, začíná ta šílená část, kde jde opravdu o život.

Liane Moriarty výborně operuje s možnostmi výstavby textu – střídá pohledy mezi jednotlivými postavami tak, aby udržovala čtenáře v napětí, ale příliš ho nemátla. Může se zdát, že fakt, že se všech třináct postav jeví jako hlavní a zásadní pro příběh, může být také důvodem, proč se budou čtenáři bát nelehké orientace. Nemějte strach! Liane zvládá perfektně vykreslit jejich osobní příběhy, charakterové vlastnosti, a dokonce se hojně věnuje i popisu vzhledu. To by v jiných případech mohl být zanedbatelný faktor, ale ve chvíli, kdy je pro vás snadné si zhmotnit postavu ve svých představách, jednoduše se v aktérech vyznáte. Některé si zamilujete více, jiné byste možná v příběhu oželili, ale každý si jistě v nejnovějším díle Liane Moriarty najde paralelu i ke svému vlastnímu životu, svým zkušenostem. A možná právě to je nejdůležitější předností této knihy.

Autorka ji napsala po bizarní osobní zkušenosti v lázních Golden Door; po četných rozhovorech s odborníky; poté, co si uvědomila, že by nebylo od věci do knihy zapracovat myšlenku, že lidé v našem okolí, kteří se jeví jako protivové od přírody, jsou možná jen zlomené osoby zoufale volající o pomoc. Úplně cizí lidé podle mě rozhodně nejsou klasickým thrillerem, protože v popředí nestojí samotná mrazivá atmosféra nebo touha po rozuzlení související s nedozírným napětím. Větší důraz vnímám v popisu mezilidských vztahů, proměnou jejich chování v závislosti na okolnostech či lidech, kteří je obklopují. Byť jsou Úplně cizí lidé poměrně povrchní sondou do života těch, kteří se po něčem zásadním ve svém životě už nikdy nebudou cítit celiství a tak jako dřív, oceňuji volbu tohoto tématu. Nedokážu se ale ani s odstupem času zcela rozhodnout, jestli by mě Moriarty touto knihou přiměla k přečtení něčeho dalšího z jejího pera. Originální námět zpracovala dobře, ale nejspíš její tvorba oscilující na pomezí dechberoucího thrilleru a tíživého psychologického románu není nic pro mě. Chci buď plnohodnotný thriller, nebo detailně propracovanou psychologii postav, a tady nebyl stoprocentně vydolovaný potenciál ani jednoho žánru. Pro někoho ale může být tato kombinace právě tím pravým, co v knihách hledají.