Křehký led – romantika z ledové arény, která mě dostala | RECENZE

Příběh stojí na dvojici, která si na bedrech nese víc, než by měl jeden člověk vůbec muset unést. Rhys je hokejista, který by „měl být zpátky na ledě“, jenže po děsivé nehodě bojuje s PTSD, nočními můrami a panickými atakami a nad jeho kdysi velmi slibně se rozvíjející kariérou visí velký otazník. Sadie je naopak odhodlaná vytěžit ze své krasobruslařské šance maximum, jenže doma řeší dluhy, otce alkoholika a navíc opatrovnictví mladších bratrů. Sportovní stipendium je pro ni záchranné lano a jediné klopýtnutí může znamenat, že se jí celý svět sesype.

Dvě zlomené duše pod tlakem podat ten nejlepší výkon

A právě tohle je pro mě na knize Křehký led ten největší „háček“ (v tom nejlepším slova smyslu): není to jen o tom, že se dva talentovaní lidé potkají a přeskočí mezi nimi jiskra. Je to o tom, jak moc může být porozumění intimní. Sadie se u Rhyse objeví ve správnou (nebo možná tu nejhorší?) chvíli, uvidí jeho slabost, ne naleštěnou sportovní fasádu, a místo aby utekla, zůstane. A Rhys… ten zase vidí Sadie takovou, jaká doopravdy je: vyčerpanou, zarputilou, statečnou, ale taky strašně osamělou, jelikož podle jejího přesvědčení „všechno přece musí zvládnout sama“.

Hodně mi pomohlo i to, že jsem sama aktivní sportovec, a díky tomu jsem se dokázala líp vžít do toho, co postavy prožívají, jak se u toho cítí a co v praxi znamená tlak na výkon. Ta známá snaha vždycky a za každou cenu ze sebe vymáčknout jen to nejlepší, i když tělo (nebo hlava) už dávno volá stop. Právě tyhle momenty mi přišly na knížce nejautentičtější a nejsilnější.

Hokejová romance se silným přesahem

Četlo se to nebezpečně snadno. Takové to „ještě jednu kapitolu“ – a najednou uplynou dvě hodiny čtení a vy si v hlavě přehráváte scény, jako byste seděli na tribuně a sledovali trénink, kde jde o víc než o medaili. Přečetla jsem to během pár dní a upřímně mě mrzelo, že už to dál nepokračuje. Tohle je přesně ten typ romantiky, kdy se vám postavy nejen líbí, ale opravdu vám přirostou k srdci. Rhyse prosím v jednom exempláři naklonovat a poslat mi ho. Věřte, že takového chlapa chce mít doma snad každá žena – je prostě dokonalý.

A teď to nejdůležitější: i když je hokejových romancí teď všude plno, já jich pořád nemám dost a sahám po nich s radostí. Zde navíc skvěle funguje kombinace dvou světů, a to hokeje a krasobruslení, protože ten kontrast je nádherný: tvrdost a střety versus elegance a disciplína. Zároveň se ale v něčem potkávají: v tlaku, který na sportovce všichni vytvářejí, a v tom, jak snadno se i silná psychika může zlomit. A pozor – ke knize je připojen i parádní playlist, který si při čtení rozhodně doporučuji pustit. Je potřeba dodávat něco víc než jen prostý fakt, že knížku jednoduše miluju?

Úryvek z knihy

„Je mi fajn.“ Není to vlastně odpověď na jeho otázku, ale i tak vím, co se tím vším snaží říct. Jsme oba ze stejného těsta, táta a já. Nesesypeme se pod tlakem. Jak říká moje matka, jsme jako Achilles, kterého ponořili do řeky sebevědomí. Co si pamatuju, všichni mě s ním porovnávají. Vzhled, herní styl, pohyb na ledě. Jenže na rozdíl od jiných synů hráčů NHL, se kterými jsem kdy hrál, mi to nevadí. Táta byl vždycky můj hrdina. Když přišel s tím, abych začal pracovat v nadaci První pětka, hned mi bylo jasné, že mě hlavně chce mít na očích. Kdysi jsme se dokázali celé hodiny bavit o hokeji, dnes sotva zvládáme povšechné konverzace. Navíc je mi jasné, že je jemu jasné, jak se mu za každou cenu vyhýbám. Je to jeho nadace. Založil ji po ukončení kariéry v NHL a poskytuje skrze ni stípka pro děti, co chtějí hrát hokej, ale nemají na to finanční prostředky. Už jsem pro ni něco kdysi dělal, bavilo mě to. Ale kdysi není teď.