RECENZE: To nejlepší, co máme

Recenzování knih je jízda, je to barevný svět, je to změna. Je jasné, že tíhnu k určitým titulům víc, ale jak se říká  – ne vždy je posvícení. Někdy mi knihu, do které se zakoukám, vyfoukne jiný recenzent či recenzentka, jindy se k recenzím nabízejí tituly, které žánrově úplně neodpovídají mé představě ráje.

Díky těmto situacím to je ale zajímavé, protože se dostanu ke knihám, kterých bych si jinak nevšiml, a v dosti případech bych se tím připravil o zajímavé zážitky a emoce, čímž se dostávám k románu, o kterém dnes budu psát.

Když pochopíme, co přesně se dělo v naší minulosti, můžeme v tom najít určité vzorce a ty pak prolomit. Potom můžeme uchopit a změnit to, co nám stojí v cestě...

Lucas se rozhlédne okolo sebe a pak pod sebe, stojí na mostě a přemýšlí jak se tam dostal.

Jeho život by se dal označit za povedený. Je mu 43 let, má krásnou manželku, nevlastní dceru, která ho má ráda, pěkný dům a je uznávaný soudce. To je ale jen povrchní pohled na jeho život, a jak to tak bývá, to ,co ukazujeme navenek, je ve skutečnosti úplně jinak.

Možná víc řeže samota, kterou pociťujeme ve společnosti ostatních, než když jsme odkázáni jenom sami na sebe...

Most na kterém stojí, se stává cílem mnoha nešťastných lidí, které životní okolnosti donutí k sebevraždě. Lucas si uvědomuje, aniž by si to dříve přiznal, že sám má ke štěstí hodně daleko a jediným východiskem se mu jeví útěk ze starého života.

A tak z hodiny na hodinu všechno opouští. Manželka, dům, práce – to všechno nechává za sebou a usazuje se v malém domečku, který je hned u již zmíněného mostu.

Lucas se stává samozvaným strážcem mostu, každý den, nehledě na počasí, křižuje most po obou jeho stranách, tam a zpět, a vyhledává lidi, kteří se rozhodli, že jediným řešením je z něho skočit. Zároveň se však snaží ponořit do své vlastní minulosti, dopátrat se toho, proč ho okolnosti dovedly až sem, proč se cítí být tak nešťastný a unavený, a tím odhaluje řadu skutečností, na které už dávno zapoměl, ať už vědomě nebo nevědomě.

Občas se říká, že skutečné štěstí spočívá v přání samotném, v ještě nenaplněné touze, jemu ale přišlo, že to tak vůbec není. Štěstí spočívá ve shledání, v nalezení pevné půdy pod nohama, právě v tom, tím si teď byl jistý...

Aby člověk byl schopný tak intimně napsat takový dramatický příběh, sám musí zažít řadu ošklivých věcí a jsem si jistý, že Griet je opravdu zažila. Tento román byl první, který jsem od ní měl tu čest si přečíst – a rozhodně nebude poslední.

Příběh řeší neštěstí v podobě samoty, nepochopení okolím, předtvářky, iluzí a v neposlední řadě také zničené dětství díky rodičům, kteří by rodiče být vůbec neměli. Tohle všechno je v knize popsáno velice autentickým způsobem a díky tomu se v tom najde spousta čtenářů, včetně mě samotného. Ne, život opravdu není med.

Jestliže máte rádi dramata, rozplétání lidských osudů a chcete vidět život v jeho nahé formě, bez všech příkras, falší a pozlátek, měli byste dát této knize šanci. Kdo ví, třeba se nakonec dozvíte i něco o sobě samých, něco, na co jste už dávno zapoměli.