RECENZE: Tajemství filmové řeči

O autorovi

Jon Boorstin (1946) je americký spisovatel, scenárista, producent a filmový pedagog. Je podepsán pod snímkem Všichni prezidentovi muži (1976) a držitelem několika prestižních cen. Jeho novela „The Newsboys’ Lodging-House“ získala cenu Newyorské akademie za nejlepší historickou fikci (Library Book Award). Film „To the Limit“ získal cenu za nejlepší IMAX film (Geode Award). S režisérem Alanem J. Pakulou produkoval thriller „Dream Lover“, za který obdrželi evropskou cenu Grand Prix na Festivalu du Cinéma Fantastique.

Máme tedy, jak je vidět, co dělat se skutečným odborníkem. A právě z jeho pera vzniklo před třiceti lety v Americe dílo, zajímavé jak pro odborníky, tak i pro laiky – Tajemství filmové řeči, které máme nyní možnost si přečíst i u nás. Nakladatelství Universum jej vydalo v pevné vazbě a je tudíž krásné i designově. Bude se nám tedy v knihovně skvěle vyjímat. Dvě stě čtyřicet osm stran přeložil do češtiny režisér Jan Svěrák, který knihu dostal osobně od jejího autora v roce 1996, při předávání Oskarů za film Kolja. V Americe se stala biblí filmových škol i fanoušků, a dokonce i Jan Svěrák přiznává, že z ní sám čerpá.

Co se v knize dozvíme?

Abyste mysleli jako filmař, musíte uvažovat jako váš divák, tedy udržet si původní, naivní, dětské reakce.

Autor je přesvědčený, že každý film, jako celek, je tvořen třemi různými druhy filmu:

• voyerským (logika filmu),
• zprostředkovaným (emoční působení),
• niterným (prvotní vzrušení, které film vyvolává).

Tyto prvky zkoumá a ukazuje nám, jak funguje proces tvorby filmu, a to od němé éry, až po 2. polovinu 80. let 20. století, kdy kniha vyšla. Popisuje, co z herce udělá hvězdu a jak důležité je správné použití světla, prostoru a zvuku. Zabývá se základní otázkou všech filmařů. Funguje to? Zabírá to? Působí to na diváka? To vše prokládá různými autentickými historkami a filmovými fotografiemi a náčrty a ukazuje na příkladech, co může diváka při sledování filmu například rušit.

Pohled voyeura se rád nechá přechytračit, ale nesnáší, když z něj děláte hlupáka. Je to upachtěný, popisný pohled na svět, vyžadující pevný pocit, že věci jsou skutečné a akce věrohodná. I ten nejdramatičtější okamžik dokáže zničit obyčejnou otázkou: „Kde jsou?“, „Jak se dostala do auta?“. „Kde se vzala ta zbraň? „Proč nezavolali policii?“, „Už vystřelil šest nábojů, jak to, že střílí dál?“, nebo „To by nikdy nemohli stihnout!“…

Zda se Boorstin mýlí, či nikoli a zda jsou americké filmy kvalitní a uvěřitelné, to je relativní a spíše věc názoru samotných diváků. My čtenáři můžeme jen sledovat, jak to vnímá filmový odborník. Škoda jen, že se kniha soustředí většinou pouze na filmy americké.

Nadupaný úvod může potenciálně zklamat, protože vytváří očekávání, které pak film nenaplní.

Přečíst si knihu Tajemství filmové řeči je určitě dobrý nápad. Ocitnete se totiž uprostřed natáčení a dozvíte se tak, co vlastně úspěšné režiséry, střihače, scenáristy, kameramany a další členy týmu spojuje a zjistíte, že všichni jsou stejně důležití  tak jako články řetězu. Kdyby jeden z nich chyběl, řetěz se přetrhne. A každého z nás asi udiví, že i v tak rychle se vyvíjejícím odvětví, jako je filmový průmysl, je stále možné hovořit o jakýchsi platných pravidlech.

Každopádně, i když si nejsem jistá, zda být českým filmařem tak, jako Jan Svěrák, bych tuto knihu o americkém filmu používala jako příručku, vzala jsem si z ní jedno ponaučení, které plně vyjadřuje myšlenka samotného autora:

Při své práci používám fungující principy odkoukané od zkušenějších kolegů, ale ve finále se vždycky spoléhám na vlastní úsudek. A vy to musíte dělat stejně. Když mluvíte o tom, jak vnímáte svět, jediným skutečným měřítkem je to, co funguje pro vás, v soukromí vašich myslí a srdcí.