RECENZE: Synové a vojáci

Bruce Henderson (1946) je uznávaný americký novinář a autor více než dvaceti knih. Zabývá se v nich dramatickými tématy současného světa jako například záhadnými zmizeními lidí, příběhy hrdinů vietnamské války, dobýváním Severního pólu či příběhy tisíců amerických zajatců Japonskou armádou na Filipínách. Je oceňován odborníky i širokou veřejností. Jeho knihy byly vydány v mnoha zemích a inspirovaly tvůrce několika televizních seriálů. Bruce Henderson je žurnalistou, ale věřte, že i velice dobrým spisovatelem. To jsem poznala po dočtení jeho posledního díla Synové a vojáci (Sons and Soldiers: The Untold Story of the Jews Who Escaped the Nazis and Returned with the U.S. Army to Fight Hitler), kterým se letos můžeme pokochat ve vydání nakladatelství Vyšehrad. Vynikající práci odvedl také Jindřich Manďák, na jehož překladu ani nepoznáte, že se jedná o překlad. A tak to má být.

Pojďte se tedy se mnou podívat na 416 stránek dokumentu, popisujícího pohnuté osudy šesti německých chlapců, jejichž jediným hříchem bylo to, že jsou Židé. Chlapců, z jejichž vyprávění, deníků a osobních rozhovorů autor vytvořil příběh, který vám bude připomínat spíše nervy drásající thriller. Nebýt faktů a autentických fotografií, nevěřili byste.

Téma, které Henderson zvolil, mnozí z nás neznají. Tato část historie 2. světové války se totiž nikdy příliš nepublikovala. Dva tisíce německých mužů židovského původu, kteří byli nuceni (většinou ještě jako děti) opustit svou rodnou zemi a vše, co jim bylo blízké, se stalo vojáky Armády Spojených států amerických. Byli vybráni, aby získali speciální výcvik v americkém státě Maryland, na místě zvaném Camp Ritchie. Do své vlasti se pak tito „Ritchie Boys“ vrátili v uniformách americké armády. Díky svým znalostem jazyka, prostředí a německé mentality, se uplatňovali zvláště při získávání informací a vedení výslechů německých zajatců a jako vyzvědači. Dalším úkolem těchto vojáků bylo pozorování a demoralizování nepřátel za účelem jejich bezpodmínečné kapitulace. Od roku 1942, kdy byli do boje nasazeni, se stali pro spojenecké armády významnou zbraní. Značně se tak podíleli na úspěchu jejich operací. Po válce někteří z nich také pomáhali jako překladatelé během Norimberského procesu. Kniha Bruce Hendersona Synové a vojáci, odhaluje ty nejdramatičtější okamžiky ze Západní fronty, od vylodění v Normandii přes bitvu v Ardenách až po hrůzy při osvobozování německých koncentračních táborů. Popisuje však i vše, co tomu předcházelo.

Křišťálová noc. Tento název je odvozen od střepů rozbitého skla z oken a výloh židovských obchodů, domů a synagog. Odehrála v noci z 9. na 10. listopadu 1938 v nacistickém Německu, k němu připojeném Rakousku a v Sudetech. Během Křišťálové noci bylo zabito více než devadesát Židů, zhruba třicet tisíc jich bylo zatčeno a internováno v koncentračních táborech. Židovské domovy, nemocnice a školy byly ničeny a rabovány. Více než tisíc synagog bylo vypáleno a zničeno bylo přes sedm tisíc židovských obchodů. Křišťálová noc způsobila exodus židovského obyvatelstva a mnoho jich z nacistického Německa uprchlo ještě dřív, při prvních náznacích Hitlerovy trýznivé perzekuce. Celkem jich bylo na dvě stě tisíc. A právě tady Hendersonův příběh začíná.

Imigrační politika byla přísná a země nebyly vstřícné. Největší počet přijal Nový svět, přestože podmínky a požadované záruky pro udělování víz do USA byly tvrdé. Pro většinu židovských rodin, až na výjimky, bylo jediné schůdné řešení vyslat do zahraničí pouze jednoho, obvykle nejstaršího syna. Některým se podařilo vyslat chlapce rovnou do Nového světa, někteří museli cestovat přes jiné evropské státy. Nakonec však většinu z nich socha Svobody uvítala. Stejně tak, jako našich šest hrdinů. Martin – 19 let – Dachau – Anglie – USA (1938) Günther (Guy) – 16 let – USA (1938) Manfred (Manny) – 14 let – USA (1938) Stephan – 13 let – sirotčinec Berlín – Francie – USA (1939) Werner – 17 let – farma v Polsku – Amsterodam – USA (1937) Victor (ruský žid) – 18 let – Lipsko – Paříž – USA (1941).

Prožijete s nimi všechno. Jak jako děti chodili do školy a hráli si s chlapci, kteří se najednou stali nepřáteli. Jak trýznivé bylo nechat doma své rodiče, sourozence i lásky, i když nevěděli, jestli je ještě někdy uvidí. Netušili ani, jestli se jim samotným podaří přežít. Každý z nich má jinou povahu, a tak také každý z nich v knize prožívá svůj úděl židovských bojovníků jinak. Jak se vyrovnávali s faktem, že se stali cizinci ve vlastní zemi a zároveň s hendikepem nepřátelských cizinců v jiných zemích? A jak byli přijati v USA? Začátky byly těžké a nikdo jim nic neulehčil. Museli tvrdě pracovat, žít v nuzných podmínkách, mnohdy i několik let.

Byli však zdatní, vzdělaní a dobře vychovaní a především silně motivovaní. Nenáviděli Hitlera, toužili po odplatě a někteří z nich se už nikdy nechtěli vrátit do země, ze které nikdy nechtěli odejít. Toho Americká armáda chytře využila, jak se dočtete dál, a vybrala je do speciálního výcvikového programu v Camp Ritchie. Dozvíme se, jak se na modelových, někdy až úsměvných situacích, učili vést výslech válečného zajatce, proč se převlékali za sovětské vojáky a kdy a komu se lépe hodil měkčí přístup. Znalostí a dovedností pak využili před vyloděním spojenců v Normandii, kde byli ve skupinách vysazeni po celé frontě. Někteří se dostali i do zajetí a padesát z nich bylo zastřeleno. Při invazi pak museli být blízko jednotky, aby mohly provádět rychlé výslechy a získávat tak důležité informace.

“Bojovali jsme americkou válku a zároveň jsme bojovali vášnivou osobní válku. Zapojili jsme se do ní každým vláknem našeho bytí. Pracovali jsme tvrději, než kdyby nás někdo poháněl. Byli jsme křižáci. Tohle byla naše válka.” (Günther “Guy” Stern)

Závěrečné kapitoly pojednávají o vnímání chlapců z Ritchie návratu do Německa. Šokující osvobozování německých koncentráků, vybombardovaná města, hledání svých blízkých…

„Slyšeli jsme pověsti o existenci táborů. Nevěděl jsem, co mám očekávat. Bál jsem se, že bych mohl mezi mrtvými najít svou matku nebo sestru.“ (Manfred „Manny“ Steinfeld)

Zdálo by se, že to vše a celý život Martina, Guye, Mannyho, Stephana, Wernera a Victora je nepopsatelné. Bruce Hendersonovi se to však podařilo i přesto, či právě proto, že si nic nevymyslel. Celý příběh je pravda, a to je na něm tak děsivé. Za zmínku jistě také stojí, že o zážitcích jednotky Ritchie Boys byl v roce 2004 režisérem Christianem Bauerem natočen dokumentární film The Ritchie Boys.

Říká se, že ty nejzajímavější příběhy píše sám život, kdo by však chtěl prožít takový život? Nezbývá než si přát, aby se již nikdy nic podobného neopakovalo. A přestože kniha Synové a vojáci je historickým dokumentem, je zároveň i nadčasovým varováním pro všechny země světa. Děkuji autorovi, že mi rozšířil obzory, jen tak dál!