RECENZE: Smrt si nevybírá

Láska od první kapitoly. Tak nějak by vypadala recenze knihy Smrt si nevybírá, kdybych měla pouze jedinou větu, s jejíž pomocí bych měla vystihnout své pocity ohledně tohoto knižního skvostu. Tato kniha mě naprosto uchvátila už prvními několika větami svým nádherným metaforickým jazykem a skvěle vykreslenou atmosférou viktoriánské doby, v níž se příběh odehrává. Ač jsem se, vzhledem k poměrně neatraktivnímu názvu, do čtení pouštěla s ne příliš vysokým očekáváním, rozhodla jsem se knize dát šanci kvůli svému oblíbenému viktoriánskému období.

Manželská dvojice Chris Brookmyre a Marisa Haetzmanová skrývající se pod pseudonymem Ambrose Parry, si na svém společném díle dala skutečně záležet. Jádrem příběhu je brilantní popis lékařského prostředí a tehdejších lékařských procedur a léků. Podkladem pro sepsání tohoto románu byl Marisin výzkum v oboru dějin medicíny, jenž prováděla v rámci tvorby své magisterské práce. Veškeré drastické scény tehdejších operací vycházejí ze skutečných případů a díky jejich realistickému popisu působí skutečně autenticky.

Výborně jsou v románu také popsány společenské vrstvy a s nimi spojená etiketa, kterou jednotlivé vrstvy lidí musely dodržovat. Autoři se mimo jiné dotýkají i tématu postavení žen za viktoriánské éry, které by dnes už bylo naprosto nemyslitelné. Úlohou tehdejších žen bylo především vdát se a mít děti. To se ale nelíbí služebné Sarah, která je na své postavení poněkud prostořeká, ale svou inteligencí se vyrovná mnohým výše postaveným mužům.

V neposlední řadě celou knihou prostupuje detektivní zápletka. Tím, kdo se snaží jejímu rozřešení přijít na kloub, ale není protřelý detektiv, nýbrž student medicíny Will Raven. Byl to totiž právě on, kdo náhodou objevil jednu z prvních obětí.

„Našel ji ve studeném, stísněném podkroví na čtvrtém podlaží domu v Canongate. Vznášel se v něm pach kořalky a potu jen nepatrně tlumený známkou čehosi jemnějšího: nezpochybnitelně ženské vůně, ale levné a přeslazené, takže mohl patřit jen prodejné holce. Když zavřel oči a do nosních dírek nasál pachy vznášející se v místnůstce, jako by tam stále byla a chystala se vyjít zpátky na ulici, dost možná už potřetí nebo počtvrté za noc. Jakmile ale oči zase otevřel, ani nemusel zkoušet tep, a bylo mu jasné, že je po všem.“

Styl, jakým je celý příběh napsaný mi skutečně sedl, a jenom mě mrzí, že takových knížek není v záplavě dnešních plytkých detektivek více. Velký podíl na tom má jistě i překladatelka Martina Šímová, jíž tímto skládám poklonu a mnohokrát děkuji za skvělou práci s jazykem. Úplně nejvíc ale oceňuji, že metaforičnost jazyka pronikla i do oblasti pojmenování intimních partií. Asi jsem ze staré školy, ale už jsem vážně alergická na slovo „penis“ (a mnoho dalších přímých pojmenování v této oblasti), které se už objevuje snad ve všech současných thrillerech a detektivkách.

Menší výhrady bych měla pouze k závěru, který se mi zdál vzhledem k celkové kompozici knihy poněkud uspěchaný. Co se týče odhalení hlavního padoucha, ani zde se nejednalo o nejpřekvapivější konec, nicméně musím podotknout, že mi to nijak zvlášť nevadilo, protože v případě této knihy jsem si neskutečně užívala čtení jako takové a detektivní zápletka pro mě vlastně byla až druhotnou záležitostí. Já jsem spokojená.